 |
Po těch letech cest na Východ jsme tentokrát zkusili něco skutečně jiného. Zlákala nás jižní polokoule a po měsících příprav jsme vyrazili směrem na Západ (vlastně jihozápad) a to docela výrazně. Skoro to bylo tak daleko, že jsme mohli po „gorolsku“ klidně jet na Východ a také bychom tam dojeli, ale nakonec nám nikdo takový let neuměl nabídnout… Objevili jsme pro nás nový kontinent, kupodivu takový, kde ještě naše pohorka (noha) nestanula – Jižní Ameriku. Zemí, kde se odehrála naše „jižanská“ premiéra, se stalo Peru. Zde, v zemi pod Jižním Křížem, vše bylo hned od prvních chvil zcela originální a neopakovatelné. Slunce se dennodenně vydávalo na svou pouť opačným směrem než je zvykem u nás, tam, kde by jej člověk čekal ráno, bylo večer a naopak, voda v záchodě se točila také překvapivě jiným směrem, ale nakonec vždy naštěstí odtekla tam, kam měla… Podle našich fyzikálních teorií jasné známky toho, že stojíme hlavou dolů na oné druhostranné tajemné jižní polokouli a vše vidíme z jiné perspektivy … Holt, objektivní realita je relativní pojem. Monumentální incké památky a poklady této obdivuhodné kultury nikoho nenechají chladným a pochopitelně i pro nás byla cesta do historie a za poznáním nejenom příjemným přivítáním v zemi, ale také originálním způsobem aklimatizace. Ostrý horský vzduch ve 3300m a slunečné dny v hlavním městě Inků, Cuscu, vytvořily nezapomenutelné kulisy pro naše toulky po okolních skvostech incké civilizace: mohutnou tvrz Saqsaywaman (které tady nikdo neřekne jinak než „sexy woman“), jež hledí na město shůry, inckou svatyni vody Tambomachay či citadelu Puka Pukara jsme opouštěli v němém úžasu se spoustou nezodpovězených otázek a podobně jako zástupy návštěvníků i vědců před námi jsme byli fascinováni genialitou Inků… Ještě velkolepější byly chvíle ve Valle Sagrado, Posvátném údolí Inků, kde nás okouzlil kolorit živého indiánského trhu, strmých zemědělských teras a vysoko na skalách čnících inckých ruin, kterým vévodí strážní pevnost Pisaq - skvost, který si v ničem nezadá s populárnějším Machu Picchu. Pokud toužíte vidět ty nejkrásnější horské scenérie Jižní Ameriky a podniknout jeden z nejkýčovitějších treků zeměkoule, pak je třeba vyrazit do Cordillera Huayhuash, druhého nejvyššího tropické pohoří světa. Za poslední roky nás toulky horami ve výšce přes 4500 m n.m. už tolik nezaskočí (i když naše těla jsou v šoku pokaždé – ještě že tady v Peru pomůže všudypřítomná koka…), ale scenérie, které se nám odkryly během několikadenního pochodu v méně známé a krásnější sestře Cordillera Blanca, ty nám doslova vyrazily dech. Hora Yerupajá, vysoká 6617 metrů a další drsné krásky v sousedství, vytváří fascinující velehorský hřeben podobný dřevorubecké pile: rozeklané horské štíty, ledovce a seraky, se kterými nádherně kontrastují všudypřítomná tyrkysová jezera a zelená úbočí hor. Jednoduše idylka… Náš vysokohorský sen pokračuje dalším, ještě snad dokonalejším dějstvím: královská Cordillera Blanca je domovem monumentálních šestitisícových štítů, ledových pyramid a horolezeckých výzev se zvučnými jmény jako Alpamayo či samotný nejvyšší Huascarán. Mezi velikány jsou, co by korálky, rozsety překrásné vysokohorské laguny, např. Laguna Parón. Naše expedice zde vrcholí - místní božstva nám dokonce dopřejí užít si slastného pocitu vítězství, to když po těžkém boji staneme na vrcholu vytouženého cíle –hory Nevado Pisco (5752m). Radost je obrovská! V každém případě památník zahynuvších československých horolezců z roku 1970 (a zejména pak cintorín na místě obrovské živelné katastrofy v Yungay), jsou mementem toho, že úspěchem není okamžik zdolání hory, ale až moment návratu dolů a tento fakt si je třeba stále připomínat… Velmi vydařená expedice, zejména díky plné sestavě šesti Goroli. Peru bylo překrásné – barevné, velkolepé a roztomilé… El Peru –grandioso i gracioso… O našich nezapomenutelných dobrodružstvích v peruánských Andách budeme tradičně vyprávět na turné multimediálních projekcí s premiérou v listopadu 2017. |