4.8.04: Neopakovatelný den na Jahodiádě
… Je pod mrakem. Vlhké údolí mezi strmými horami se
probouzí líně do nového dne. Na vrcholcích okolních hor by se ještě dalo
lyžovat, tady dole končí jahodová sezóna. Nevěřícně vykukujeme z karavanu,
nebyl-li to včera nějaký přelud. Poslušně se navlékáme do zasmrádlých erárních
rybářských kalhot a do ještě gumovější bundy. Mám štěstí - modrá je dobrá, ale
kluci jsou středem pozornosti díky modernímu oděvu a‘lá technické služby.
Sterilně si navlékáme silonové antialergenní chrániče na předloktí, hermeticky
tak zamezujíc pocení. S NEpřesvědčivým odporem z boudy vystupuje brigáda socialistické
práce. Standardním způsobem si už 26 den prožívají ten nádherný stereotyp
jahodového rána – vypadají odhodlaně – žádná bolest!
A jde se na to!...
…“Arbeit macht frei“, zřejmě chybí nad stezkou vedoucí mezi
nekonečné řady zelené a sem tam červené. Nejistým krokem nováčka procházíme
kolem Jogotetky, a ta s úsměvem feudálního magnáta vytahuje tlustý notes, jež
ví vše a o všem rozhoduje. „Číslo 11!.“, zaznělo stroze.
A pak to přišlo…
S červenou naleštěnou přepravkou jsem se ponořil do hlubin,
mezi ty zelené vlny a červené korály, do světa, kde červená znamená život a
zelená stůj, naposledy jsem na obzoru spatřil ten žlutý kotouč jak neochotně
vyráží na svou pouť a jak v tom krásném bočním světle se brigáda socialistické
mládeže vtápí mezi návaly zeleně, jak hrdě a nebojácně vzhlížejí k dalším tunám
a krásným naleštěným přepravkám a možná i lepším zítřkům, kde červená znamená
stop a zelený Washington znamená život… I neviděl jsem už jak se jím lesknou
líce prvními kapkami slané rosy, jelikož sám v potocích potu a v smradlavých
rybářských kalhotách, ve kterých se můj nemilý pach mísil s vůní šestileté
zkvašené marmelády, jsem se potopil do hlubin s hlubokým nádechem zapomnění,
jež mi musí vydržet 4 dny a vnořil jsem ruce do tmy…
Mým zrakům se v tom otevřel jiný svět: napůl skryté, napůl
laškovně vykukují na mne ty červené potvory v nekonečném zeleném pralese.
Napadá mě jakási alegorie lidského světa: některé nestojí ani za povšimnutí,
přece se musí vytrhnout, jiné navenek se tváří noblesně, ale při hlubším
zašmátrání se mění ve slizký hnůj, co proteče mezi prsty, jen několik je těch
opravdových, jež neznají přetvářku a ty většinou končí v mém břiše. (Což
neprospívá příliš mé skřínce).
Ve světě tom vládne úplně jiný pojem o čase – neodměřuje se
na hodiny, jež se první den valí, druhý vlečou, třetí stagnují a čtvrtý
provokativně váznou v časové smyčce, ale na skřínky, ty potvory červené, jež
musí mít 5,9 kilo přesně, 45min sbírání, 20 prvních minut nasranosti, když se
nechtějí plnit a 20 sekund u váhy uspokojení, když si nonšalantně odplivnou do
další přepravky, jež opět nemá dno..
… už 10 hodin sbírám ty červené zázraky, už 10 hodin
střídavě klečím, sedím, čupím, ležím a chystám si oprátku, ruce se mně míhají
před očima, střídavě s červeno-zelenými mžitkami, raději už nevzhlížím do dáli,
světlé zítřky jsou někde v pr…, v nedohlednu, jen v duchu kleju jako dlaždič a
rozmazávám si ty peckovité sračky po tváří a po zadku a míchám vše s potem z
zasmrádlých gumových erárních rybářských kalhot v dokonalou esenci, jež mne
uvádí do červeného transu, který mi sice zrychluje ruce, ale vymazává mozek…
Nade mnou se střídá déšť se sluncem, snad i léto a podzim,
tady dole v deštném pralese vše kvasí, hnije a sublimuje a čpí mně to přímo do
tváře, míchá se to s nechutnými prdy, jelikož trpím nelítostnou inkontinencí
jako následkem tun a tun pozřených jahod, jež teď ještě více kvasí a hnijí v
mých kličkách střevních a sublimují do té nezdolné vonné esence, která mi
nedovolí se nadechnout…
…Soustředím se jen a jen na ty červené skřínky, které se
vehementně brání naplnění a moje zdevastovaná záda, které už nikdo nenapraví a
na ztuhlá kolena, jež planou rudou září a téměř gangrenózní nohu s uskřinutým
nervem, kterou vleču v závěsu, soustředím se na každý červený bobek, který padá
do mé přepravky jak do bezedné jámy, čím dál víc se soustředím na vlastní stisk
ruky, která už neodpovídá na povely a mašíruje nelítostně v křečovité agónií
jednu jahodu za druhou až teče marmeláda…
…Plavou mi hlavou různé myšlenky, jedná střídá druhou, tak
jak skříňka skříňku, jeden erární kamarád druhého kamaráda, promýšlím si celý
život, mám naplánované snad vše včetně pohřbu, ale mimosmyslově, jaksi jahodově
cítím, že mi někde zatíká, cítím jak kapka po kapce se sbírá v kaluž, ano,
někde uprostřed mé hlavy se červená kaluž mění v červený potok a ten po chvíli
burácí v podobě červené řeky, jež svým svižným a neúprosným jahodovým tempem
mně zalívá mozek jahodovou marmeládou, plní synapse tím oplzlým mokem a
postupně maže a ničí a maže a ..
… a dost! Konečně přetéká i druhá z dvojice nenažraných
přepravek a mně se z obzoru odkutálela ta obrovská jahoda a přišel čas
vzkříšení a nádherných 10 min naplněných vzrušením cestou k váze a napětí při
vážení a uspokojení cestou k řádku s novou přepravkou s přikrytým dnem. Konečně
mohu pohlédnout na svět, na ten pravý, ne jahodový, a vidím, že kamarádi bojují
stejně trpce a vzdorně, jako já. Taktéž vidím ten stejný kyselý výraz tváře
mísící se s hořkou chutí pomstít se těm červeným nezmarům za jejich rozmary a
nevelké rozměry a slaným potem, jež jim stéká po zbídačených tělech .
Vidím též i to sladké opojení, když pak po sudé skříňce
nastane doba naváhuvzetí a oni se taktéž učí znovu chodit a vzpomínají jaké to
bylo, když jsme ještě mohli stát vzpřímeně…
…Když ale pohlédnu na druhou stranu pole, kde se jako
obvykle více červená nežli zelená, tam kde brigáda socialistické práce rube
svou několikátou pětiletku za další 4 záclony do oken, 500 l benzínu či 1/3 bytu, tam, kde proudí řeka přepravních nádob a padají laviny těch ohyzdných
plodů, podlamují se mi kolena a chce se mě padnout zpět do zelených hlubin a
jedině ty nepočetné červené skříňky u mých nohou jsou to, „čo ma drží nad
vodou“. A tak z největším sebezapřením, jakého je můj ztekutěný mozek schopen,
oddaluji chvíli mé jamové zkázy a pozoruji ty nezlomné hráče na jahodovém poli,
jak se smějí a vtipkují a mají rovnou páteř…S rozplácnutou jahodou na zadnici
je špízuji, přímo vejrám na ně, jak s dokonalým zadostiučiněním frézujou ty
nekonečné řádky a jahody jim přímo odtékají do věčně plných skříněk. Zaprasený
od té červené fašírky nemůžu uvěřit svým očím, když vidí ty nežehlené límečky a
televizní úsměvy na rtech členů brigády, když vidím, jak bezstarostně spolu
hovoří a práce jim jde od ruky, ani na chvíli se nezastaví, nic je nebolí, od
úst jim teče proud milých slov a z uší jahodová marmeláda…
…Zřízený a červený si to slavnostně vykračuji s poslední
skříňkou, nohu vleču za sebou, smrdím jahodovým kompostem,říhám jahody, prdím
jahody, mám jahodový úsměv a jahod plnou hlavu. Ale spokojeně si to vykračuji
směrem k váze, smířen s osudem, že jinak to nebude, že jahodový pohár
nepoputuje do ČR, směle se plížím vstříc Tetě Jahůdce a uhýbám členům brigády
socialistické práce, kteří jsou dnes teď, kde já budu v příštím životě a
spěchají si naplnit své poslední skříňky, kdežto já zbaběle loudím dvacet deka
na zmořených kamarádech, aby ti pak, odhaduprostí, loudili zase na jiných…
…Rozmazávám si své poslední dnešní úlovky po čele a jsem pln
jahod a prosáknut jahodami až zářím do dálky jak rudý prapor, jsa tak vlastně
podoben brigádě socialistické práce a šířím do dálek valdalského údolí tu svou
jedinečnou esenci, čpím členům sekty jahodového šílenství až ohrnují nosy, ale
zdvořile a jahodově mlčí a dosypávají mně další deka těch červených sraček,
abych zdolal svůj včerejší rekord o jednu skříňku…
…Hrdým krokem ročního batolete se konečně dotrmácím k váze,
kde vládne tvrdou rukou a širokou zadnicí Jogoteta, zavrávorám poslední krok a
kdybych se nepřidržel za jahodový keřík, tak bych se rozplácl i s 5,9 kg jahod na váze jak široký tak dlouhý a padl bych mrtev z hlavou ponořenou do budoucí pomazánky
a přidal bych si na váze dalších 5,9 kg, což je váha mé marmeládou naplněné
hlavy. Ale že jsem se ovládl a po vzoru členů brigády socialistické práce
vzhlédl k světlým zítřkům a podlehl jahodové propagandě, uzřel jsem škvírou
mezi jahodami slepenými řasami to magické číslo 5,9 kg, byl jsem svědkem toho kouzelného okamžiku, toho svůdného konce, kdy mne jahodová bába s
pečlivosti hodináře zakreslila poslední dnešní čárku do mého dosti prořídlého
lesa čárek a tím pro dnešek ukončila mé pekelné utrpení a zas o něco posílila
mou neději, že to celé někdy skončí…
…Plazím se mezi keříky zpět do karavanu a myslím na to kolik
z té mé marmelády udělají ještě marmelády a o mé jahodovatějící tělo zakopávají
členové brigády socialistické práce a s úsměvem míří do svého příbytku aby s
námi mohli čistí a nevzrušení navázat jahodovou erární konverzaci. Myslím na
to, kolik jahod ještě proteče mýma rukama a kolik mou hlavou, jestli budu mít
ještě sílu a zdraví zasmát se někdy tady té jahodiádě, a na to, jak je někdy
těžké vydělat si na život a ještě těžší si ten život umět užít….
…Vyliji zbytky jamu z pohorek a svalím se mrtev na kavalec.
Další dva Zombie na tom nejsou o nic lépe.Děsí mne pomyšlení, že ani zde v
karavanu nenastane klid, že ani zde se nebudu moct uložit k věčnému odpočinku a
sladce odejít z tohohle jahodového světa, jelikož brigáda socialistické práce
již dychtivě smývá to červené svinstvo ze svých těl a brzy se její členové
vrhnou na naši tvrz a dobudou ji svou neodbytnou konverzací. A tak po jedné
šichtě brzy nastoupím do další…Tak aspoň na chvíli zavírám oči a cítím, jak se
pomaloučku propadám do hlubin, do světa sladkého zapomnění, cítím, jak se mi
postupně červená před očima, načež se z mlhy vynořuje dlouhý tunel mezi
zelenými řádky. Dívám se pozorně – na konci tunelu svítí jasně…červená… sakra
něco tady nehraje, mírně znejistím, ale přesto se chci podívat dál. Něco jako
by se ke mně blížilo, je to stále blíž a blíž… ale nepoznávám to v té mlze…už
je to na dosah, cítím příjemnou zvědavost a osvobozující energii… natahuji ruce
a šmátrám v mlze… hmatám, hmatám a cítím stonek…..stonek?!!!
Ne, tak to už je příliš! Už ne, prosím….
5.8.04: Neopakovatelný den na Jahodiádě
….PÍP, PÍP, PÍP, PÍP…..
„Minęła właśnie godzina szósta”....
...Je pod mrakem. Vlhké údolí mezi strmými horami se
probouzí líně do nového dne …
??????
6.8.04: Neopakovatelný den na Jahodiádě
….PÍP, PÍP, PÍP, PÍP…..
„Minęła właśnie godzina szósta”....
...Je pod mrakem. Vlhké údolí mezi strmými horami se
probouzí líně do nového dne …
!!!!!!!
7.8.04: Neopakovatelný den na Jahodiádě
….PÍP, PÍP, PÍP, PÍP…..
„Déjà vu ? “
….A teď něco vážně.Snad to půjde. Shodli jsme se na tom, že
to byla ta nejdrsnější brigáda, jakou jsme kdy zažili. Pracovali jsme jen 4
dny, ale psychicky i fyzicky jsme se cítili, jako bychom dřeli nejmíň celé
prázdniny v kuse! Ještě, že nám aspoň dobře zaplatili…Určitě bychom do toho už
v životě nešli. Jednou stačilo.Do dnes nechápu, jak někdo něco takového může
dělat třeba měsíc v kuse..
8.8.04: Zelený plamen na serpentinách
Trollstigen a nejvyšší skalní stěna Evropy
No, ale my jsme měli konečně vyděláno a mohli jsme se dál
soustředit na náš horský norský příběh. Jenomže síly zůstaly někde pod
jahodovými keříky a tak nám jde vše nějak „horko-ťažko“. Peníze jsme shrábli už
minulý večer, a proto jinak sladký spánek byl poněkud znehodnocen pocitem
nedůvěry (co kdyby?!…). Někteří si tady odvážejí v přepočtu po 100 tis korunách
a my se budeme bát o tu naší almužnu? Hrozné, jak peníze zkazí člověka…Ale
svěřovat se raději nikomu nebudeme…
Ráno poslední díky naším kamarádům z brigády socialistické
práce a pak už zas:
„On the road again…“
Leč moc nám do zpěvu není, protože jsme stále na silnici č.
63, kde to prostě MÁ chybu a nemilé zážitky ze stopování u Geirangerfjordu
jsou nadále ještě živé…
Ale pak došlo k průlomu! Z nenadání se kolem v předvoji
stojících kluků přehnal závratnou rychlostí 45 km/h svištící zelený plamen. Zákon setrvačnosti mu zřejmě dovolil zastavit až na mém odsunutém
„parkovišti“ Skřípění brzd sice slyšet nebylo ani žádný Cadilak to hned na
první pohled nebyl, popravdě to nebyla ani 1/5 Cadilaku, jelikož již 1,2 metru za řidičem byla zadní světla, ale ochota řidiče sahala daleko za to zvláštní vozítko a jeho
pohoda a dobrosrdečnost přímo vyzařovala z malých oken auta a nenechávala mě na
pochybách, že to bude zase jednou parádní jízda…
Značku tohoto vehiklu se mi bohužel nepodařilo zjistit.
Známý Smart by byl podle něj ruská Volha, svou výkonností se řadil někde mezi
Babetu a kvalitní vysavač. Mnohém zajímavější než samotný stroj však byl jeho
Pán, díky kterému jsem zažil jeden z nejkrásnějších svezení v životě. Řidič byl
asi 70-letý stařeček, kdysi statný chlapák, jedoucí odněkud z neznáma někam
před sebe, takový kouzelný dědeček z pohádky, setkání s kterým musel, jinak to
nevidím, naplánovat osud, aby mě nadobro přesvědčil, že život je krásný a plný
překvapení a aby mě zas něčím obohatil…
Můj průvodce hovořil či spíše huhňal pouze Norsky a
podezřívám, že dokonce nějakým staronorským dialektem, neuměl ani slovo v cizím
jazyce ani se nesnažil použít nějaké posunky nebo aspoň gesta. Vedl si krásný
monotónní monolog a s tím zvláštním vševědoucím pohledem se díval do dáli a já
jsem mu, i když jsem nesmírně chtěl, nerozuměl ani slovo a tak jsem nasadil
úsměv Saskie Burešové a poslouchal jsem to jeho milé huhňání a jen sem tam jsem
si jej dovolil přerušit ze slušnosti proneseným jakýmsi mezinárodním zahekáním,
abych naznačil, jak se mně líbí za zatáčkou se oběvivši vodopád nebo dravá řeka
a nebo jen tak, aby věděl, že jsem na té pouti s ním nadmíru šťastný…
Pádili jsme si to průměrnou rychlostí 30 km/h a nepřeháním, když řeknu, že na té dvouproudé široké silnici jsme zastavili, jakmile jelo
auto v protějším pruhu a bylo to jen trochu v zatáčce. Podezřívám, že můj
průvodce měl počínající stádium Parkinsonovy choroby, protože mnohokrát jsme se
blížili k zákrutě v protisměru a seshora si to rázoval nějaký král silnic, a i
když jsem viděl svému řidiči na očích tu snahu a odhodlanost zatočit volantem,
vždy se tak stalo až těsně před střetnutím, a tak jsem si několikrát mohl
oddychnout: „ještě to nepřišlo“ a dál jsem nehnutě sledoval silnici. A že
Golden route je opravdu golden, tak se bylo na co dívat – skaliska, vodopády,
řeky a k tomu serpentiny Trollstigenu a to vše v ideální výletní rychlosti 20
–30 km/h a s přestávkami na fotodokumentaci, vždy bohužel (nebo bohudík) o 50 m dál než byla vymezena parkovací plocha…Byla to skvělá cesta, Děda mi toho spoustu řekl, nevím
jestli poznal, že mu nerozumím ani slovo, ale v zásadě mě tak nějak mimoslovně
obohatil mnohém více a proto když jsme se po nějaké té hodince ocitli na
turistickém Václaváku – Trollstigenu, srdečně jsme se rozloučili a já jsem mu
měl za co poděkovat… A to už na mně s úsměvem čekali kluci, kteří vyjeli tak 20
min za mnou…
Trollstigen je známá Karakoram Highway Norska. Je to asi 10 km dlouhá serpentinami posetá silnice s klesáním (stoupáním) dosahujícím až 16%! Ve skále ji snad
vytesali sami Trollové, neboť to musel být nadlidský kousek postavit v takovém
terénu tak kvalitní silnici, která se klikatí navíc kolem dvou nádherných
vodopádů, z nichž větší Stigfossen má 180 m.
My jsme pak z Trollstigenu tak rychle jak mnozí neupalovali,
ale rozhodli jsme se udělat si krátký výlet nad nejvyšší skalní stěnu Evropy –
více něž 1000 m vysoký Trollwegen. Dle průvodce to mělo být 2-3h, což by
bezpochyby nestihl ani mistr světa v běhu na dlouhé tratě. Navíc jsme pocítili
nepříjemné následky „Jahodiády“ na svých již tak zhuntovaných tělech. Nakonec
jsem stanul na okraji stěny jen sám a čas výletu jsem v průvodci poopravil na
4-5h poklusem. I když jsem to chtěl, upřímně řečeno, několikrát vzdát, pohled
na tu monumentální stěnu mi přišel nadmíru fascinující a kompenzoval útrapy
výstupu dokonale. Pod nohami jsem měl bezednou propast, dole se klikatila
překrásným údolím řeka Rauma a na horizontu ústila do Romsdalsfjordu u
malebného městečka Åndalsnes. Neuměl jsem si představit zde prý často
provozovaný sport – skok s padákem střemhlav do propasti. Není divu, že „díky“
velké úspěšnosti skokanů byla tato aktivita zakázaná.
Zatím co já jsem obdivoval krásy přírody, kamarádi dole na
Trollstigenu dychtivě využívali jednu z akcí „No, nekup to!“, jelikož našli
polévku, u které v řádku „cena“ bylo napsáno „5“. Bohužel netušili, že cena
není v NOK, jak si mysleli, ale v eurech L
Samozřejmě chutnala…
Z Trollstigenu se chceme projít do Åndalsnesu pěšky, a
tak se necháváme zvábit dávno opuštěnou koňskou stezkou Kløvstein, jež
kdysi vedla přes hory až do přístavu u Romsdalsfjordu. Je to zajímavá cesta, na
které nepotkáváme ani živáčka a nerušeně se můžeme kochat krásami okolních
vodopádů, pod kterými se klikatí serpentiny Trollstigen. Pak se nadobro
ztrácíme v divokém a turisty neobjeveném údolí Isterdalen, které nás dovede až
do Åndalsnesu. Šlapeme až do 20h, než se nám daří uprostřed té divočiny
najít vskutku pohádkové místo na spaní.