… Je pod mrakem. Vlhké údolí mezi strmými horami se probouzí líně do nového dne. Na vrcholcích okolních hor by se ještě dalo lyžovat, tady dole končí jahodová sezóna. Nevěřícně vykukujeme z karavanu, nebyl-li to včera nějaký přelud. Poslušně se navlékáme do zasmrádlých erárních rybářských kalhot a do ještě gumovější bundy. Mám štěstí - modrá je dobrá, ale kluci jsou středem pozornosti díky modernímu oděvu a‘lá technické služby. Sterilně si navlékáme silonové antialergenní chrániče na předloktí, hermeticky tak zamezujíc pocení. S NEpřesvědčivým odporem z boudy vystupuje brigáda socialistické práce. Standardním způsobem si už 26 den prožívají ten nádherný stereotyp jahodového rána – vypadají odhodlaně – žádná bolest!

A jde se na to!...

…“Arbeit macht frei“, zřejmě chybí nad stezkou vedoucí mezi nekonečné řady zelené a sem tam červené. Nejistým krokem nováčka procházíme kolem Jogotetky, a ta s úsměvem feudálního magnáta vytahuje tlustý notes, jež ví vše a o všem rozhoduje. „Číslo 11!.“, zaznělo stroze.

A pak to přišlo…

S červenou naleštěnou přepravkou jsem se ponořil do hlubin, mezi ty zelené vlny a červené korály, do světa, kde červená znamená život a zelená stůj, naposledy jsem na obzoru spatřil ten žlutý kotouč jak neochotně vyráží na svou pouť a jak v tom krásném bočním světle se brigáda socialistické mládeže vtápí mezi návaly zeleně, jak hrdě a nebojácně vzhlížejí k dalším tunám a krásným naleštěným přepravkám a možná i lepším zítřkům, kde červená znamená stop a zelený Washington znamená život… I neviděl jsem už jak se jím lesknou líce prvními kapkami slané rosy, jelikož sám v potocích potu a v smradlavých rybářských kalhotách, ve kterých se můj nemilý pach mísil s vůní šestileté zkvašené marmelády, jsem se potopil do hlubin s hlubokým nádechem zapomnění, jež mi musí  vydržet 4 dny a vnořil jsem ruce do tmy…

Mým zrakům se v tom otevřel jiný svět: napůl skryté, napůl laškovně vykukují na mne ty červené potvory v nekonečném zeleném pralese. Napadá mě jakási alegorie lidského světa: některé nestojí ani za povšimnutí, přece se musí vytrhnout, jiné navenek se tváří noblesně, ale při hlubším zašmátrání se mění ve slizký hnůj, co proteče mezi prsty, jen několik je těch opravdových, jež neznají přetvářku a ty většinou končí v mém břiše. (Což neprospívá příliš mé skřínce).

Ve světě tom vládne úplně jiný pojem o čase – neodměřuje se na hodiny, jež se první den valí, druhý vlečou, třetí stagnují a čtvrtý provokativně váznou v časové smyčce, ale na skřínky, ty potvory červené, jež musí mít 5,9 kilo přesně, 45min sbírání, 20 prvních minut nasranosti, když se nechtějí plnit a 20 sekund u váhy uspokojení, když si nonšalantně odplivnou do další přepravky, jež opět nemá dno..

… už 10 hodin sbírám ty červené zázraky, už 10 hodin střídavě klečím, sedím, čupím, ležím a chystám si oprátku, ruce se mně míhají před očima, střídavě s červeno-zelenými mžitkami, raději už nevzhlížím do dáli, světlé zítřky jsou někde v pr…, v nedohlednu, jen v duchu kleju jako dlaždič a rozmazávám si ty peckovité sračky po tváří a po zadku a míchám vše s potem z zasmrádlých gumových erárních rybářských kalhot v dokonalou esenci, jež mne uvádí do červeného transu, který mi sice zrychluje ruce, ale vymazává mozek…

Nade mnou se střídá déšť se sluncem, snad i léto a podzim, tady dole v deštném pralese vše kvasí, hnije a sublimuje a čpí mně to přímo do tváře, míchá se to s nechutnými prdy, jelikož trpím nelítostnou inkontinencí jako následkem tun a tun pozřených jahod, jež teď ještě více kvasí a hnijí v mých kličkách střevních a sublimují do té nezdolné vonné esence, která mi nedovolí se nadechnout…

…Soustředím se jen a jen na ty červené skřínky, které se vehementně brání naplnění a moje zdevastovaná záda, které už nikdo nenapraví a na ztuhlá kolena, jež planou rudou září a téměř gangrenózní nohu s uskřinutým nervem, kterou vleču v závěsu, soustředím se na každý červený bobek, který padá do mé přepravky jak do bezedné jámy, čím dál víc se soustředím na vlastní stisk ruky, která už neodpovídá na povely a mašíruje nelítostně v křečovité agónií jednu jahodu za druhou až teče marmeláda…

…Plavou mi hlavou různé myšlenky, jedná střídá druhou, tak jak skříňka skříňku, jeden erární kamarád druhého kamaráda, promýšlím si celý život, mám naplánované snad vše včetně pohřbu, ale mimosmyslově, jaksi jahodově cítím, že mi někde zatíká, cítím  jak kapka po kapce se sbírá v kaluž, ano, někde uprostřed mé hlavy se červená kaluž mění v červený potok a ten po chvíli burácí v podobě červené řeky, jež svým svižným a neúprosným jahodovým tempem mně zalívá mozek jahodovou marmeládou, plní synapse tím oplzlým mokem a postupně maže a ničí a maže a ..

… a dost! Konečně přetéká i druhá z dvojice nenažraných přepravek a mně se z obzoru odkutálela ta obrovská jahoda a přišel čas vzkříšení a nádherných 10 min naplněných vzrušením cestou k váze a napětí při vážení a uspokojení cestou k řádku s novou přepravkou s přikrytým dnem. Konečně mohu pohlédnout na svět, na ten pravý, ne jahodový, a vidím, že kamarádi bojují stejně trpce a vzdorně, jako já. Taktéž vidím ten stejný kyselý výraz tváře mísící se s hořkou chutí pomstít se těm červeným nezmarům za jejich rozmary a nevelké rozměry a slaným potem, jež jim stéká po zbídačených tělech .

Vidím též i to sladké opojení, když pak po sudé skříňce nastane doba naváhuvzetí a oni se taktéž učí znovu chodit a vzpomínají jaké to bylo, když jsme ještě mohli stát vzpřímeně…

…Když ale pohlédnu na druhou stranu pole, kde se jako obvykle více červená nežli zelená, tam kde brigáda socialistické práce rube svou několikátou pětiletku za další 4 záclony do oken, 500 l benzínu či 1/3 bytu, tam, kde proudí řeka přepravních nádob a padají laviny těch ohyzdných plodů, podlamují se mi kolena a chce se mě padnout zpět do zelených hlubin a jedině ty nepočetné červené skříňky u mých nohou jsou to, „čo ma drží nad vodou“. A tak z největším sebezapřením, jakého je můj ztekutěný mozek schopen, oddaluji chvíli mé jamové zkázy a pozoruji ty nezlomné hráče na jahodovém poli, jak se smějí a vtipkují a mají rovnou páteř…S rozplácnutou jahodou na zadnici je špízuji, přímo vejrám na ně, jak s dokonalým zadostiučiněním frézujou ty nekonečné řádky a jahody jim přímo odtékají do věčně plných skříněk. Zaprasený od té červené fašírky nemůžu uvěřit svým očím, když vidí ty nežehlené límečky a televizní úsměvy na rtech členů brigády, když vidím, jak bezstarostně spolu hovoří a práce jim jde od ruky, ani na chvíli se nezastaví, nic je nebolí, od úst jim teče proud milých slov a z uší jahodová marmeláda…

…Zřízený a červený si to slavnostně vykračuji s poslední skříňkou, nohu vleču za sebou, smrdím jahodovým kompostem,říhám jahody, prdím jahody, mám jahodový úsměv a jahod plnou hlavu. Ale spokojeně si to vykračuji směrem k váze, smířen s osudem, že jinak to nebude, že jahodový pohár nepoputuje do ČR, směle se plížím vstříc Tetě Jahůdce a uhýbám členům brigády socialistické práce, kteří jsou dnes teď, kde já budu v příštím životě a spěchají si naplnit své poslední skříňky, kdežto já zbaběle loudím dvacet deka na zmořených kamarádech, aby ti pak, odhaduprostí, loudili zase na jiných…

…Rozmazávám si své poslední dnešní úlovky po čele a jsem pln jahod a prosáknut jahodami až zářím do dálky jak rudý prapor, jsa tak vlastně podoben brigádě socialistické práce a šířím do dálek valdalského údolí tu svou jedinečnou esenci, čpím členům sekty jahodového šílenství až ohrnují nosy, ale zdvořile a jahodově mlčí a dosypávají mně další deka těch červených sraček, abych zdolal svůj včerejší rekord o jednu skříňku…

…Hrdým krokem ročního batolete se konečně dotrmácím k váze, kde vládne tvrdou rukou a širokou zadnicí Jogoteta, zavrávorám poslední krok a kdybych se nepřidržel za jahodový keřík, tak bych se rozplácl i s 5,9 kg jahod na váze jak široký tak dlouhý a padl bych mrtev z hlavou ponořenou do budoucí pomazánky a přidal bych si na váze dalších 5,9 kg, což je váha mé marmeládou naplněné hlavy. Ale že jsem se ovládl a po vzoru členů brigády socialistické práce vzhlédl k světlým zítřkům a podlehl jahodové propagandě, uzřel jsem škvírou mezi jahodami slepenými řasami to magické číslo 5,9 kg, byl jsem svědkem toho kouzelného okamžiku, toho svůdného konce, kdy mne jahodová bába s pečlivosti hodináře zakreslila poslední dnešní čárku do mého dosti prořídlého lesa čárek a tím pro dnešek ukončila mé pekelné utrpení a zas o něco posílila mou neději, že to celé někdy skončí…

…Plazím se mezi keříky zpět do karavanu a myslím na to kolik z té mé marmelády udělají ještě marmelády a o mé jahodovatějící tělo zakopávají členové brigády socialistické práce a s úsměvem míří do svého příbytku aby s námi mohli čistí a nevzrušení navázat jahodovou erární konverzaci. Myslím na to, kolik jahod ještě proteče mýma rukama a kolik mou hlavou, jestli budu mít ještě sílu a zdraví zasmát se někdy tady té jahodiádě, a na to, jak je někdy těžké vydělat si na život a ještě těžší si ten život umět užít….

…Vyliji zbytky jamu z pohorek a svalím se mrtev na kavalec. Další dva Zombie na tom nejsou o nic lépe.Děsí mne pomyšlení, že ani zde v karavanu nenastane klid, že ani zde se nebudu moct uložit k věčnému odpočinku a sladce odejít z tohohle jahodového světa, jelikož brigáda socialistické práce již dychtivě smývá to červené svinstvo ze svých těl a brzy se její členové vrhnou na naši tvrz a dobudou ji svou neodbytnou konverzací. A tak po jedné šichtě brzy nastoupím do další…Tak aspoň na chvíli zavírám oči a cítím, jak se pomaloučku propadám do hlubin, do světa sladkého zapomnění, cítím, jak se mi postupně červená před očima, načež se z mlhy vynořuje dlouhý tunel mezi zelenými řádky. Dívám se pozorně – na konci tunelu svítí jasně…červená… sakra něco tady nehraje, mírně znejistím, ale přesto se chci podívat dál. Něco jako by se ke mně blížilo, je to stále blíž a blíž… ale nepoznávám to v té mlze…už je to na dosah, cítím příjemnou zvědavost a osvobozující energii… natahuji ruce a šmátrám v mlze… hmatám, hmatám a cítím stonek…..stonek?!!!

Ne, tak to už je příliš! Už ne, prosím….

….PÍP, PÍP, PÍP, PÍP…..

„Minęła właśnie godzina szósta”....

...Je pod mrakem. Vlhké údolí mezi strmými horami se probouzí líně do nového dne …

??????

….PÍP, PÍP, PÍP, PÍP…..

„Minęła właśnie godzina szósta”....

...Je pod mrakem. Vlhké údolí mezi strmými horami se probouzí líně do nového dne …

!!!!!!!

….PÍP, PÍP, PÍP, PÍP…..

„Déjà vu ? “

….A teď něco vážně.Snad to půjde. Shodli jsme se na tom, že to byla ta nejdrsnější brigáda, jakou jsme kdy zažili. Pracovali jsme jen 4 dny, ale psychicky i fyzicky jsme se cítili, jako bychom dřeli nejmíň celé prázdniny v kuse! Ještě, že nám aspoň dobře zaplatili…Určitě bychom do toho už v životě nešli. Jednou stačilo.Do dnes nechápu, jak někdo něco takového může dělat třeba měsíc v kuse..

No, ale my jsme měli konečně vyděláno a mohli jsme se dál soustředit na náš horský norský příběh. Jenomže síly zůstaly někde pod jahodovými keříky a tak nám jde vše nějak „horko-ťažko“. Peníze jsme shrábli už minulý večer, a proto jinak sladký spánek byl poněkud znehodnocen pocitem nedůvěry (co kdyby?!…). Někteří si tady odvážejí v přepočtu po 100 tis korunách a my se budeme bát o tu naší almužnu? Hrozné, jak peníze zkazí člověka…Ale svěřovat se raději nikomu nebudeme…

Ráno poslední díky naším kamarádům z brigády socialistické práce a pak už zas:

„On the road again…“

Leč moc nám do zpěvu není, protože jsme stále na silnici č. 63, kde to prostě MÁ  chybu a nemilé zážitky ze stopování u Geirangerfjordu jsou nadále ještě živé…

Ale pak došlo k průlomu! Z nenadání se kolem v předvoji stojících kluků přehnal závratnou rychlostí 45 km/h svištící zelený plamen. Zákon setrvačnosti mu zřejmě  dovolil zastavit až na mém odsunutém „parkovišti“ Skřípění brzd sice slyšet nebylo ani žádný Cadilak to hned na první pohled nebyl, popravdě to nebyla ani 1/5 Cadilaku, jelikož již 1,2 metru za řidičem byla zadní světla, ale ochota řidiče sahala daleko za to zvláštní vozítko a jeho pohoda a dobrosrdečnost přímo vyzařovala z malých oken auta a nenechávala mě na pochybách, že to bude zase jednou parádní jízda…

Značku tohoto vehiklu se mi bohužel nepodařilo zjistit. Známý Smart by byl podle něj ruská Volha, svou výkonností se řadil někde mezi Babetu a kvalitní vysavač. Mnohém zajímavější než samotný stroj však byl jeho Pán, díky kterému jsem zažil jeden z nejkrásnějších svezení v životě. Řidič byl asi 70-letý stařeček, kdysi statný chlapák, jedoucí odněkud z neznáma někam před sebe, takový kouzelný dědeček z pohádky, setkání s kterým musel, jinak to nevidím,  naplánovat osud, aby mě nadobro přesvědčil, že život je krásný a plný překvapení a aby mě zas něčím obohatil…

Můj průvodce hovořil či spíše huhňal pouze Norsky a podezřívám, že dokonce nějakým staronorským dialektem, neuměl ani slovo v cizím jazyce ani se nesnažil použít nějaké posunky nebo aspoň gesta. Vedl si krásný monotónní monolog  a s tím zvláštním vševědoucím pohledem se díval do dáli a já jsem mu, i když jsem nesmírně chtěl, nerozuměl ani slovo a tak jsem nasadil úsměv Saskie Burešové a poslouchal jsem to jeho milé huhňání a jen sem tam jsem si jej dovolil přerušit ze slušnosti proneseným jakýmsi mezinárodním zahekáním, abych naznačil, jak se mně líbí za zatáčkou se oběvivši vodopád nebo dravá řeka a nebo jen tak, aby věděl, že jsem na té pouti s ním nadmíru šťastný…

Pádili jsme si to průměrnou rychlostí 30 km/h a nepřeháním, když řeknu, že na té dvouproudé široké silnici jsme zastavili, jakmile jelo auto v protějším pruhu a bylo to jen trochu v zatáčce. Podezřívám, že můj průvodce měl počínající stádium Parkinsonovy choroby, protože mnohokrát jsme se blížili k zákrutě v protisměru a seshora si to rázoval nějaký král silnic, a i když jsem viděl svému řidiči na očích tu snahu a odhodlanost zatočit volantem, vždy se tak stalo až těsně před střetnutím, a tak jsem si několikrát mohl oddychnout: „ještě to nepřišlo“ a dál jsem nehnutě sledoval silnici. A že Golden route je opravdu golden, tak se bylo na co dívat – skaliska, vodopády, řeky a k tomu serpentiny Trollstigenu a to vše v ideální výletní rychlosti 20 –30 km/h a s přestávkami na fotodokumentaci, vždy bohužel (nebo bohudík) o 50 m dál než byla vymezena parkovací plocha…Byla to skvělá cesta, Děda mi toho spoustu řekl, nevím jestli poznal, že mu nerozumím ani slovo, ale v zásadě mě tak nějak mimoslovně obohatil mnohém více a proto když jsme se po nějaké té hodince ocitli na turistickém Václaváku – Trollstigenu, srdečně jsme se rozloučili a já jsem mu měl za co poděkovat… A to už na mně s úsměvem čekali kluci, kteří vyjeli tak 20 min za mnou…

Trollstigen je známá Karakoram Highway Norska. Je to asi 10 km dlouhá serpentinami posetá silnice s klesáním (stoupáním) dosahujícím až 16%! Ve skále ji snad vytesali sami Trollové, neboť to musel být nadlidský kousek postavit v takovém terénu tak kvalitní silnici, která se klikatí navíc kolem dvou nádherných vodopádů, z nichž větší Stigfossen má 180 m.

My jsme pak z Trollstigenu tak rychle jak mnozí neupalovali, ale rozhodli jsme se udělat si krátký výlet nad nejvyšší skalní stěnu Evropy – více něž 1000 m vysoký Trollwegen. Dle průvodce to mělo být 2-3h, což by bezpochyby nestihl ani mistr světa v běhu na dlouhé tratě. Navíc jsme pocítili nepříjemné následky „Jahodiády“ na svých již tak zhuntovaných tělech. Nakonec jsem stanul na okraji stěny jen sám a čas výletu jsem v průvodci poopravil na 4-5h poklusem. I když jsem to chtěl, upřímně řečeno, několikrát vzdát, pohled na tu monumentální stěnu mi přišel nadmíru fascinující a kompenzoval útrapy výstupu dokonale. Pod nohami jsem měl  bezednou propast, dole se klikatila překrásným údolím řeka Rauma a na horizontu ústila do Romsdalsfjordu u malebného městečka Åndalsnes. Neuměl jsem si představit zde prý často provozovaný sport – skok s padákem střemhlav do propasti. Není divu, že „díky“ velké úspěšnosti skokanů byla tato aktivita zakázaná.

Zatím co já jsem obdivoval krásy přírody, kamarádi dole na Trollstigenu dychtivě využívali jednu z akcí „No, nekup to!“, jelikož našli polévku, u které v řádku „cena“ bylo napsáno „5“. Bohužel netušili, že cena není v NOK, jak si mysleli, ale v eurech L

Samozřejmě chutnala…

Z Trollstigenu se chceme projít do Åndalsnesu pěšky, a tak se necháváme zvábit dávno opuštěnou koňskou stezkou Kløvstein, jež kdysi vedla přes hory až do přístavu u Romsdalsfjordu. Je to zajímavá cesta, na které nepotkáváme ani živáčka a nerušeně se můžeme kochat krásami okolních vodopádů, pod kterými se klikatí serpentiny Trollstigen. Pak se nadobro ztrácíme v divokém a turisty neobjeveném údolí Isterdalen, které nás dovede až do Åndalsnesu. Šlapeme až do 20h, než se nám daří uprostřed té divočiny najít vskutku pohádkové místo na spaní.