Deníček

9.8.04: Divokým údolím Isterdalen k moři

Putování údolím Isterdalen je nám vzhledem k naši kondici šito jako na míru. Stezka se vine dlouhým rovinatým terénem asi 20 km, nádhernou nedotčenou přírodou, obklopuje nás uklidňující ticho přerušované jen občasnými dalekými zvuky motorů přecházejícími od Zlaté cesty, kde tisíce turistů zase někam spěchají. Lesy jsou plné borůvek a malin, řeky a jezírka plné ryb. Co víc můžeme chtít? Asi přesto by se něco zřejmě našlo: chybělo nám nějaké to vzrušení a hledání cesty jako na Altaji, jelikož hned při první příležitosti se dovedně ztrácíme v místním  neprostupném lese. Jestli to bylo naši blbostí nebo náročností terénu, není zas tak rozhodující, mnohem důležitější bylo, že jsme se brzy ocitli po kotníky (někdo i po kolena) v bahně. Brodili jsme řeky, topili se v rašeliništích, klouzali v kravích lejnech, vlekli se pískem a hlavně dlouze, dlouze hledali cestu a dohadovali se kudy ven z té šlamastiky. Nikdy bych nevěřil, že takové něco v Norsku zažiji, a paradoxně  jen pár set metrů od turisty se hemžící Zlaté cesty.

Až po nějaké té hodince se nám přece jenom nějakou tu rozumnou stezku podařilo najít a brzy jsme s úlevou zjistili, že nás dovede do Åndalsnesu. Měl to být odpočinkový trek koňskou stezkou, výsledkem však bylo několikahodinové putování, které nás sice dokonale fyzicky zničilo, ale na druhou stranu i obohatilo o poznání pravé norské přírody, jak jsme si to vždy přáli.

Do Åndalsnesu dorážíme až navečer a jelikož ten den panuje drsný pařák ( pohybujeme se navíc v úrovni moře) vzniká perfektní příležitost schladit se v nefalšovaném Norském moři. Voda je čistá a z trochou sebezapření se dá v ní i plavat. Hmmm pohoda…

Stany stavíme na okraji jinak velmi poklidného městečka, kousek od rodinného domku, po domluvě s majitelem.No PROBLÉM!

10.8.04: Nádherný Romsdalsfjord a přístavní městečko Åndalsnes

Je třeba přiznat, že Åndalsnes není nijak zvlášť zajímavým městem. A je to škoda, protože potenciál by na to měl – nádherné hory Romsdallen se strmě tyčí nad modravými hlubinami fjordu, končí tady i zmiňovaná Zlatá cesta. Možná v budoucnu…Ale i tady se najde pár věcí, které si nechceme nechat ujít. Jednak ranní procházka po břehu fjordu a známá svěží vůně moře je po tolika dnech putování po horách balzámem na duší. A hlavně to ticho a klid, turistu tady potkáte jen omylem.

Zajímavý je i zdejší kostel svým zvláštním šestibokým půdorysem. Prohlídka centra i s přístavem nezabere více jak 2h. Krzysztof si konečně pořizuje vysněného Trolla a je hned veselejší. Na nádraží si ověřujeme „pojistné“ spojení vlekem do Osla, to pro případ, že by nevyšel stop.Vzhledem k výší cen za vlaky a autobusy si to nepřejeme zažít. I když jsme původně chtěli zůstat déle, tak brzy zjišťujeme, že zas tak hodně těch pozoruhodností v Åndalsnesu není a rozhodujeme se račí zajet dál ve směru Oslo a vidět zase něco jiného.Takže vzhůru na pumpu…Jak v následujících dnech zjišťujeme, zbytečně jsme spěchali, ale kdo by si při dosavadních zkušenostech troufl čekat?

Cadillac a jiné koráby aneb cesta zpět

Z Åndalsnesu do Dombasu vede silnice č. 139, na níž je podstatně větší provoz , než na Zlaté cestě. Z Dombasu pokračuje už známá norská Highway o dvou pruzích (podotýkám, že ne v jednom směru).

Plní napětí stopujeme koho se dá a již po 30 min mě Krzysztof „objednává“ prví vůz – malý jeep a v něm pupkatý od ucha k uchu vysmátý sedlák nahoře bez. Vezl mě jenom 70 km, ale stálo to za to. Byl to už pohledu pašák a byla sním prča. Ztěžka funěl a písmeno „j“ ve své obsáhlé anglické konverzaci vyslovoval prostě jako „j“ a vůbec mu to nevadilo. A kromě toho však, když viděl můj nestrojený zájem o tu nádheru za okny, předvedl se jako znalý průvodce a obohatil mne o řadu vědomostí, jen škoda, že jsem si je nepsal L.

Pamatuji si třeba na úchvatnou stěnu Trollů, na jejímž vrcholu jsem před dvěma dny stál, nyní z úplně jiné, snad ještě zajímavější perspektivy, dále na obrovskou podzemní elektrárnu, které bych si bez upozornění ani nevšiml a také jezero, které má dva přítoky z dvou různých stran, ale žádný odtok. Především však fantastickou scenérii za okny, nekonečnou divočinu a zalesněné hory a jen sem tam někde v úbočí přikrčenou farmu. Život je tady prý těžký. Věřím…

Ještě než se ve vesnici Søra rozloučíme, tak stihnu svému průvodci trochu pomoct. Společně se snažíme naložit 3 m dlouhá prkna do 2 m měřící zadní části jeepu. Nelehký úkol nakonec řešíme jízdou s pootevřenými dveřmi a prkny vybočujícími do protilehlého pruhu. Pohoda.

Klid brzy ztrácím, když se nic netuše otočím abych zkontroloval, je-li vše v pořádku a vidím, jak naše prkna, a co je horší i můj baťoh sloužící jako těžítko, se chystají ulítnout škvírou ve dveřích…Vše nakonec dobře dopadlo a naše společné dobrodružství můj hostitel završuje milým gestem – pozváním na zmrzlinu. No, to je život!

Ještě ulepený od té chladné dobroty jsem se líně protáhl, spíš abych narovnal ztuhlou páteř než s úmyslem stopovat, a stala se nečekaná věc. Tady v té vesnici , v tom předměstí konce světa, kde bylo tak krásně a klid, že jsem podezříval že všechna auta byla odkloněna jinudy, můj ledabylý posunek zachytila posádka prvního auta, které tady po deseti minutách projelo a ještě jsem se nevzpamatoval a  už jsem civěl do otevřených dveří malého golfa.

Ty vole, vono to funguje! A už jsem frčel těch zbývajících 30 km do Dombasu se dvěma staršíma dámami, které mě úplně ochromily tím, jak nejdřív předělaly celé auto kvůli mně a pak se mi ještě omluvily, že mně dál než do Dombasu vzít nemohou, jelikož jedou úplně na opačnou stranu, ale kdyby neměly tak naspěch, tak by mě do toho Osla určitě vzaly. Okouzlen a neschopen slova jsem neochotně v Dombasu opouštěl společnost těch skutečných Ladies a hluboce se jim aspoň klaněl…

V Dombasu jsem si dal ze železné zásoby vynikající malinovou marmeládu, prohlídl si kostel a zase ulepen až za ušima jsem se vydal dál stopovat po výpadovce E6, jež míří přímo do Oslo. A opět mně osud nachystal nemalé překvapení:

…Cestou na „stanoviště“ jsem se nonšalantně rozmáchl a jedním ladným pohybem jsem sundal baťoh a přitom zřejmě napřímil palec na druhé ruce, a věřte nebo ne, ten den byl opravdu dnem s velkým „S“, čili předurčený pro stopování a všechny předsudky o této činnosti ve Skandinávii jsem obracel v prach. Ono totiž tím neobratným rozhozením rukama, tím odfláknutým gestem, jsem si opět potvrdil, že nic není nikdy stoprocentní, že výjimka dělá pravidlo a tím i život zajímavějším. Jelikož nejsem nijak velký znalec aut, tak jsem nejdřív nechápavě zíral, brzy čuměl jak puk, protože jsem si nebyl jist, co se to ke mně blíží, jestli jsem nechtěně nestopl nějaký nadměrný náklad.  A až mě chromované čelo oslepilo svým leskem a třpytivý „zaměřovač“zastavil přímo u mých nohou ale zadní elegantní kapotáž svítila ještě někde za zatáčkou, dvakrát jsem si protřel oči a pak jsem to pochopil:

Cadillac!!!

Trvalo než jsem procitl ze snu - až se divím že můj přízrak mezitím nezmizel. Opatrně jsem pak zabral za chromovanou kliku a nesměle otevřel. Ucítil jsem příjemný vánek klimatizovaných 22 stupňů Celsia. Dlouze jsem zakroužil očima po dřevem obkládaném interiéru a bílou kůži čalouněných sedadlech než jsem našel řidiče, jenž mě s úsměvem pozval na společnou jízdu nebo spíše plavbu, která měla trvat až do Lillehameru! Hlavou mně ještě problesklo, že vlastně vidím matčin vysněný obývák i s terasou v jednom a k tomu ještě v pojízdné verzi, ale to už jsem hermeticky uzavřel svět norských pařáků za kouřovými vraty a vstoupil jsem do úplně jiného světa…

A tak jsme vypluli…

V době kdy kluci stopli svého prvního a posledního dnešního stopa, jenž je vezl až někde k Oslo, já jsem střídal už třetí skvělou štaci, v době kdy kamarádi poslouchali uši rvoucí rádoby orientální ječáky pouštěné na plné koule a oplzlý Pákistánec jim už po desáté ukazoval svůj nový digitální foťák a na kameře pouštěl domácí video se svými dětmi pravidelně opomíjejíc svou manželku, já jsem se houpal na rozložitých sedačkách, které pružily s takovou redundancí, že ještě 50 m za terénní nerovností jsem cítil, jak má zadnice houpavými pohyby dosedá do vodního lůžka. V době, kdy už Krzysztof šahal po svém velkém a velmi tupém noži s nevyjasněným úmyslem, kam nejdřív poputuje jeho čepel, já jsem se skrz chromovaný zaměřovač a obrovskou výlohu díval na krásu tohoto světa v zapadajícím světle a dlouze naslouchal vyprávění mého průvodce, které svou zajímavostí předčilo snad i krásy jeho „lodě“. V době kdy kluci díky tvrdohlavosti svého taxikáře sjeli z E6 a bloudili někde 80 km před Oslo, já jsem si užíval té zvláštní norsko-americké symbiózy, a i když to co je americké ve mně vyvolává tak trochu mrazení, zde jsem asi poprvé pocítil projíždějíc prstem po stříbrném nápisu „SEVILLA“ na palubní desce, jaká panovala atmosféra v Americe před 30-40 lety a co tyhle koráby pro své zasněné majitelé na celém světě znamenají…

Mimořádný člověk za volantem, skvělé auto, jedinečný zážitek! Prostě klobouk dolů…

Když se se mnou loučil v Lillehameru a ještě mi tajně vtiskl láhev vodky do ruky (v Norsku panuje přísná prohibice), byl jsem si jist, že jsem svůj příděl štěstí musel vyčerpat nejmíň na rok do předu a že se tady odsud určitě tak z týden nehnu…

Ale ten den jsem se ještě neměl přestat divit. Totiž nikdy neříkej nikdy! Abych to zkrátil, tak vynechám úvod s ladně pohozenou rukou, jež se opět do detailu opakoval. J

Jednoduše další skvělý člověk za volantem! Norský horský vůdce s láskou k horám a cestování, takže mi bylo velmi brzy jasné, že si budeme rozumět. A k tomu ta jedinečná kombinace: otevřený pohodář - profesionál. Samozřejmě, že dlouho nevětraná témata přišla rychle na stůl nebo spíše na palubku: Pamír, Ťan – Šan, Kanada, Kamčatka, horolezectví a horské vůdcovství atd. No, prostě paráda! A to jsem se s ním mohl svézt vlastně až domů (jel na cvičení do Švýcar). Dokonce mně zavezl do vesničky zvané Eidsvoll, kterou jsme si s klukama dnes spíše z prdele označili jako místo, kde se sejdeme, abychom nebloudili v Oslo.Neuvěřitelné štěstí způsobilo, že v místě kde jsme mysleli, že se ocitneme až tak za dva dny, jsem stál již dnes, 10.8.04 a měl jsem tím pádem asi 500 km cesty za sebou během jednoho odpoledne. Neuvěřitelné!

Jediné, co mne mrzelo, byl fakt že kamarádi tou dobou bloudili Bůh ví kde a blížila se 22h, takže už byla dokonalá tma. Proto jsem se rozhodl, a jak jsem se později dozvěděl, i Krzysztof s Michalem učinili taktéž, že se nedá nic dělat ale někde se stan postavit musí. A tak jsme stavěli své chabé příbytky v místech, kde bychom se normálně ani za světla neodvážili a doufali jsme v brzké shledání…

Následující odstavce jsou psány již po návratu jen informativně a stručně.

11.8.04 – 13.8.04: Oslo a jeho zajímavosti a cesta domů

Ráno mi zastavuje kamionář a potom, co složíme a zase naložíme nový náklad, se dostávám úspěšně do Oslo, kde už na mně čekají Krzysztof s Michalem plní zážitků.

Jelikož nám autobus do Brna jede až 13.8., máme dostatek času na prohlídku Oslo. Během necelých tří dnů poznáváme snad každé zákoutí norského hlavního města –  zámek Akershus, katedrálu Domkirke, muzea na poloostrově Bygdøy, parky, přístav, celé historické centrum atd. Počasí pořád přeje, tak je z toho skvělý kulturní zážitek.

Abychom ušetřili, tak na noc se stahujeme za město, kde přespáváme v parčíku vedle psychiatrické léčebny a velké nemocnice Rikshospitalet (konečná tram 10 a 17). I když to tak nevypadá, bylo to naprosto klidné místo, kde jsme byli mimo jakékoliv nechtěné komplikace. Jedinou nevýhodou snad je velká vzdálenost do centra ( asi 1,5 h pěšky!, metro a tram stojí 80 Kč jedna jízda..).

14.8.04: Vítej sladký domove!

Po asi 25 hodinách v autobuse zakončujeme velmi úspěšné dobrodružství ve stylové restauraci v Brně díky pozváni mého Otce. Díky Tati! A hlavně  díky Vám všem, kteří jste se zasloužili o to, že Ekspedisjon Norge 2004 byla neopakovatelným zážitkem!

A my už se těšíme, že se za rok v sestavě, která jediná má smysl, jelikož čtyři bez jednoho nejsou tři ale nula, opět sejdeme někde na společném putování za vysněným vrcholem…

předchozí |1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 |
(c) Copyright Gorole , gorole@gorole.cz