Aktuality

Diashow Koruna Slovinska (Rajhrad)

Fascinující horské dobrodružství v nejvyšších a nejkrásnějších horách Slovinska. 300 km putování a 15.000 m převýšení, nádherné scenérie Julských Alp, Karavanek a Kamnicko-Savinjských Alp. Rozeklané bílé štíty, romantické východy a západy slunce, úžasné výhledy, hluboká údolí, smaragdové řeky, drsná horská dobrodružství. Na inspirativní multimediální projekci se můžete těšit 9.1.2025 od 18.00hod v Městské knihovně Rajhrad. Podrobnosti viz plakát a anotace.

08.11.2024
Diashow Koruna Slovinska (Brno)

Fascinující horské dobrodružství v nejvyšších a nejkrásnějších horách Slovinska. 300 km putování a 15.000 m převýšení, nádherné scenérie Julských Alp, Karavanek a Kamnicko-Savinjských Alp. Rozeklané bílé štíty, romantické východy a západy slunce, úžasné výhledy, hluboká údolí, smaragdové řeky, drsná horská dobrodružství. Na inspirativní multimediální projekci se můžete těšit 15.1.2025 od 19.00hod v Klubu cestovatelů v Brně. Podrobnosti viz plakát a anotace.

08.11.2024
Diashow Koruna Slovinska (Tišnov)

Fascinující horské dobrodružství v nejvyšších a nejkrásnějších horách Slovinska. 300 km putování a 15.000 m převýšení, nádherné scenérie Julských Alp, Karavanek a Kamnicko-Savinjských Alp. Rozeklané bílé štíty, romantické východy a západy slunce, úžasné výhledy, hluboká údolí, smaragdové řeky, drsná horská dobrodružství. Na inspirativní multimediální projekci se můžete těšit 23.1.2025 od 18.00hod v Městské knihovně Tišnov. Podrobnosti viz plakát a anotace.

08.11.2024
Diashow Korona Słowenii (Cieszyn)

Gorole przedstawią swą najnowszą multimedialną projekcję pt. "Korona Słowenii i klejnoty Alp Południowych". Fantastyczne górskie przedsięwzięcie oraz magiczne zakątki jednej z najpiękniejszych ziemi europejskich w tradycyjnej przyjaznej atmosferze Biblioteki Miejskiej w Cieszynie w piątek 31 stycznia od godz. 18-tej. Serdecznie zapraszamy! Szczegóły viz plakat i zaproszenie.

08.11.2024
Diashow Koruna Slovinska (Velká Bíteš)

Fascinující horské dobrodružství v nejvyšších a nejkrásnějších horách Slovinska. 300 km putování a 15.000 m převýšení, nádherné scenérie Julských Alp, Karavanek a Kamnicko-Savinjských Alp. Rozeklané bílé štíty, romantické východy a západy slunce, úžasné výhledy, hluboká údolí, smaragdové řeky, drsná horská dobrodružství. Na inspirativní multimediální projekci se můžete těšit 5.2.2025 od 17.00hod v Městské knihovně Velká Bíteš. Podrobnosti viz plakát a anotace.

08.11.2024
Diashow Kazachstán (Nové Sady)

V multimediální projekci s názvem "Kazachstán - země divů a Nebeských hor" představíme fascinující krajinu jižního Kazachstánu, která překvapí nepředstavitelnou pestrostí. Putování pohádkovou divočinou, ledovci pokryté čtyřtisícovky, tyrkysová jezera, hluboké kaňony, zpívající písečné duny a exotické přírodní divy - nevšední zážitek vás tentokrát čeká v sálu obecního úřadu Nové Sady 26.2.2025 od 17 hod. Podrobnosti viz plakát a pozvánka.

08.11.2024

Deníček

1.8.04: Skalní kostel Kyrkja a pohádkové údolí Gravdalen

Začátek nového měsíce a hned první den jsme teda vyloženě nelenili. Vymysleli jsme si zvláštní dvojprogram-nejdřív výstup na vrchol, a odpoledne ještě treková trasa. Ráno jsem byl přesvědčen, že se to nedá stihnout…

Vyhlídli jsme si jako náš cíl dominantu celého okolí-Kyrkji, nebo-li skalní kostel-což je velmi výstižný název pro tuto horu. Tyčí se nad jezerem Leirvatnet jako Pik Šťurovski nad ledovcem Schelda, podobně nás i okouzlila, takže na našem případném promítání to bude zas vypadat: „Kyrkja zprava, Kyrkja zleva, Kyrkja tak a onak…“ ale zaslouží si to!!! Tento čistě skalní vrchol je hlavně v horním úseku hodně strmý, a tak jsme si tady v Jotunheimenu konečně zobli nějakého toho adrenalinu. Výstup nám trval přesně 2h a v horní části už to bylo lezení trojkovou cestou bez lana.

Z rozeklané „věže“ je nádherný výhled na kus Jotunheimenu.

Brzy po nás doráží na vrchol osamělá žena, díky čemuž naše sebevědomí, které tak po úspěšném dobytí vrcholu stouplo, zase rapidně klesá. Asi je moc dobrá...

Jelikož terén je zde tradičně kamenitě-balvanitý, je to zase pěkná zabíračka na klouby a dolů nám to trvá stejně jako nahoru.

Odpoledne přináší trochu mraky, ale to nám nepřekazí náš výlet do skvostného údolí Gravdalen. Cestou potkáváme skupinu asi 6 gayů-už od pohledu z dálky se růžověl obzor. Dost jsme se polekali, jestli na chatě Leirvassbu  nemají nějaký sněm- ne dost, že si musíme zakrývat před věčným světlem oči, ještě tak celou noc svírat půlky… Údolí Gravdalen je opravdu působivé, a tak se  kocháme nabídkou jezer , vodopádů a jiných skvostů přírody. V závěru údolí je malá přehrada s tyrkysovou ledovcovou vodou, no prostě kýč…

Dnešní večerní pokus o rybolov nějak zase hapruje. S takovou bychom brzy přišli na buben. Totiž chleba, naše jediné jídlo na snídaně, plní funkci návnady. Jelikož jsem znervózněl z neúspěchu, polovinu návnady jsem snědl a zbytek uplaval… tak zase nic…JJJ 

2.8.04: Loučení se zemí Trollů a návštěva Lomu

Dnes si dáme poslední trek po Jotunheimenu. Prošli jsem si tady už hezkých pár kiláků a hodin a zjistili jsme, že teda Norové nejsou žádná mejdla. Žádná z tras nejde, co se týče dob putování, pod 5h a není to žádných slabých 5h, ale pořádná zabíračka po šutrech a kamenných blocích, jak jsem se už zmiňoval… Jsme z toho docela vyřízení a vůbec tady neplatí naše oblíbené rčení, že: „časy pochodu jsou pro důchodce z NDR.“ Jak je tomu často třeba v Tatrách. Takže takový pravý norský treking není žádné lážo plážo.

Poslední den v Jotunheimenu si nechceme dorazit již tak zhuntovaná těla a vybíráme proto jen (!) 5h túru (to jsme si pomohli…J). Za slunečného počasí si to nejistým krokem razíme od jezera Leirvassbu k chatě Spitterstulen. Píšu nejistým, jelikož naše suché rozvrzané klouby odmítají snášet takovéto denní nářezy a po ránu jsme vždy tuzí jako olovění panáci. Cestou pozorujeme Kyrkju z ještě impozantnějšího pohledu a brzy už šlapeme po stezce, kterou jsme si to údolím Visadalen rázovali před čtyřmi dny. Nějak jsme ve formě (kupodivu) a na chatě Spiterstulen se objevíme o půl hodiny dříve, nežli je udávaný čas, což se nám tady stalo poprvé. Jsme na sebe náležitě hrdí, a tak se musíme nějak odměnit-dáváme si každý po jednom velkém suchém a tvrdém… krajíci chleba… Ach, nečekaná hojnost!!! Abychom se nepřecpali!J

A teď nás čeká zase trochu méně jistá část dne. Rozhodujeme se opustit Jotunheimen stopem a přesunout se dál k pobřeží za jedním důležitým cílem – brigádou! První odjíždějí (již po 40min) kluci, což se zdá být po tom „vražedném“ provozu, který panuje u chaty, téměř zázrak. Na mě se taky štěstí usmálo a již brzy po nich se s televizním úsměvem číslo 1 tlemím na 3 nezbedné puberťáky v autě mého „řidiče“. Jsou to Němci a anglicky neumí, nebo si ze mě úspěšně dělají prdel. Ale každopádně mne berou stopem až do Lomu , kdežto kluci musí cestou ještě přestoupit.     

Zdejší nádherný roubený kostel jsme už „obfotili“ minule, teď se vrháme na zdejší neméně pohledný skanzen. Při pohledu  na ty naféšákované roubenky mi hlavou běhá pořád tatáž myšlenka – tady je to turistická atrakce první třídy, na Altaji to byla jenom část šedé reality… Jak asi bude vypadat svět, když se budu třeba někde v Tjunguru procházet po takovém skanzenu…

Z Lomu se nám dlouho nedaří hnout ani o píď. Nakonec Krzysztof ukecává transportéra pro všechny, a tak se přece ještě dnes někam posunem. Pádíme si to s starším manželským párem po silnice č. 63, a ti neúnavně provázejí naši cestu poutavým vyprávěním a zdejších zajímavostech. Scenérie za okny stoj opravdu za zmínku-farmářská oblast za Ottou posetá uhlazenými farmami se téměř v okamžiku mění v drsnou a divokou krajinu podél řeky Otta, která se velmi podobá té aljašské. Nekonečné lesy, podél silnice burácí rozbouřená Otta a nikde nikdo.  Naši průvodci se zmiňují o nebezpečích stopování – obzvláště třem homelessům je těžké zastavit… strach prý často nedovolí. Pobaveně poslouchám tyto slova při pohledu na liduprázdnou krajinu za okny…

Dnes se nám už dostopovat do cíle naší cesty-Valdalu-asi nepodaří, jelikož nás náš taxík vysazuje na opuštěném parkovišti uprostřed hor. Po 2h neúspěšného stopování ve velmi ale velmi řídkém provozu to balíme. Za humny si nacházíme místo u stylové dřevěnice na kopci. Nahlédnutí skrz její okna nás opět nutí smeknout klobouk nad poctivosti zdejší společnosti. Srub je plný stylového nábytku a jiných starožitností, vypadá to jako dokonalé muzeum lidové architektury. Přitom není nijak zajištěn proti vniknutí zvenčí. Prostě se máme ještě co učit…

    3.8.04: Bohatství Zlaté cesty – Geirangerfjord, Norddalfjord a jahodová údolí

Ráno plní elánu (?) se vracíme na místo neúspěchu z minulého večera. Panuje zde opět vražedný provoz. Po půl hodině jsme spatřili první auto. Se zastavováním to bude horší. Přece jen se mě daří stopnout staršího muže s dcerou, kteří bydlí někde daleko na severu a otec se chce náležitě ujmout svého úkolu-provést dívčinu po krásách zdejší krajiny. A že má co ukazovat!!! Scenérie z minulého dne pokračují i dnes a dokonce gradují v úchvatnosti a zajímavosti.

Zlatá cesta, po níž se pohybujeme, nemusí být ani dlážděná zlatem, aby si zasloužila své jméno. Cesta se vine v nekonečných serpentinách krajem jezer a vodopádů, lemována ráznými vrcholy divokých Tafjordských Hor. Proto skrytě i navenek jásám, když se můj průvodce rozhodne podniknout krkolomnou odbočku z naší společné trasy-na známý vyhlídkový vrchol Dalsniba. Zažívám sice tu pravou „mototuristiku“- autem až na vrcholové parkoviště a zpět-ale ty výhledy na jeden z nejkrásnějších fjordů- Geirangerfjord – způsobí, že mě ta rychlovka za nepříliš průhledným oknem auta příjde jako dokonalý zážitek, (pěšky by to byla jednodenní túra, autem jsme byli dole za půl hoďky. )

Pak mi  nezbývá nic jiného než věřit, že výlet bude dál pokračovat ve stejném duchu. Vskutku nadšení se stupňuje, když sjíždíme serpentinami k zmíněnému fjordu. Dole u moře je to opravdu malebné, počty turistů tomu taky nasvědčuj. Na skalnatých výběžcích nad fjordem se honosně tyčí farmy v neuvěřitelných lokalitách-nechápu, co se zde pěstuje. Prý, že jedna z nich je jednou z nejkrásnějších v Norsku a nedávno tam slavila narozeniny sama královna. Nedivím se. Já bych slavil už to, že bych se tam dostal…

Od Geirangerfjordu, jak se později dozvídám, jsem odjel s velkým štěstím. Honosný Chrysler mě za 20min unáší opět neskutečnými serpentinami k dalšímu z fjordů- Norddalfjordu, kde je třeba použit trajekt, který vám dovolí pokračovat do Valdallu. Kamarádi takové štěstí neměli a zkysli na 6(!) hodin u Geirangerfjordu. Byl to největší kix našeho stopování. Prý, že se norským řidičům dala číst ve tváři tupá zvědavost: „Co to tam dělají s tím prstem? To už jsem kdysi někde viděl…“

Nakonec se z místa přece jen utrhli, ale to už jsem nervózně stepoval (ne stopoval) na jahodové farmě za Valdallen s domluvenou brigádou a netrpělivě čekal na opozdilce…

…Ano, podařilo se něco, v co každý skrytě doufal, ale nikdo neměl jistotu, že tomu tak opravdu bude – sehnali jsme brigádu! V úrodném údolí uprostřed zbytky sněhu pokrytých vrcholů asi 7km za Valldalem se na nás usmálo štěstí (nebo spíše velká jahoda) a následující 4 dny budeme pracovat na jahodové farmě!

Když jsme si na zápraží farmářského příbytku zvesela plácli „na to“ s čistě polsky mluvící Jahodovou Tetou, ještě jsme netušili, jaké čertovině jsme se my blázni naivní a ziskuchtiví upsali.

Úkol zněl jasně: „Žádná nesmí projít!“. Za každé kilo těch lahodných plodů dostaneme 5,5 NOK! No, to je super! Sbírá se od 7 ráno až do … jak kdy, někdy až do 21h. No, to nějak přežijeme. Někteří z „pickerů“ (jak se tady říká sběračům, téměř výhradně pochazejícím z Polska ) shrábnou během šichty i 200kg. Takže musíme dát taky aspoň 100kg! Asi takhle nám běhaly , vidinou rychlého výdělku, zkreslené myšlenky.

A tak jsme naše almary na čas uložili do erárního karavanu a brzy jsme užívali i erární brambory, sporák i sprchu, navázali jsme též erární pracovní vztahy, hlavně s tetkou, co nevěděla jaký je rozdíl mezi karimatkou a spacákem. Hodně nám to vše vyhovovalo a první večer jsme si té dovolené užívali a sbírali zkušenosti na další dny, jelikož sbírání jahod není zase taková sranda, jak jsme si původně mysleli. Kamarádi nás překvapili mile svou pohostinností, a stejně jako v pohádce, z toho málo co měli vždy něco dali – někdy ani netušili, jaké laskominy to pro nás byly. Voni totiž ještě nepoznali ty pravé socky… Až doposud…

„Ráno v sedm na poli“, zněl povel.“

„Rozkaz“!

No, uvidíme…

předchozí |1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | další
(c) Copyright Gorole , gorole@gorole.cz