Partneři



Karimpex



Ferona



Karviná




Aktuality

Premiera projekcji Armenia (Karwina)

Sezon pokazów podróżniczych rozpoczniemy od premiery naszej najnowszej multimedialnej prelekcji z bardzo udanej podróży do Armenii. Perłę Zakaukazia, która jest doskonałą kombinacją cudownej przyrody i wykwintnych pamiątek, przedstawimy w prelekcji pt. "Magiczna Armenia - krainą wulkanów i klasztorów". Niezapomniana impreza odbędzie się w sobotę 8.10. 2022 od godz. 18.00 w PZKO Karwinie Frysztacie. Serdecznie zapraszamy! Szczegóły viz plakat i zaproszenie.

 

06.09.2022
Diashow Gruzie (Lipůvka)

Srdečně vás zveme na multimediální projekci s názvem: "Gruzie – ráj pod hradbami Kavkazu". Strhující vyprávění o Gruzii - přírodní i kulturní pokladnici pod monumentální hradbou Kavkazu. Magické scenérie, tisíciletá historie i pravá horská dobrodružství, tradičně krásné fotografie, autentická gruzínská hudba a poutavé vyprávění. Klub seniorů Lipůvka, dne 19.10.2022 od 16.00 hod. Podrobnosti viz anotace a plakát. 

28.09.2022
Diashow Ladakh (Ořechov)

Srdečně zveme na poutavou multimediální projekci s názvem "Ladakh - putování Malým Tibetem". V jedinečné diashow Vás pozveme k návštěvě nejvyšších hor světa Himaláji, za poznáním budhistických klášterů údolí Indu, krás Ladackého království a dalších zajímavých míst. Na společnou dobrodružnou cestu vyrazíme v příjemném prostředí Obecní knihovny Ořechov u Brna dne 8.11.2022 od 18.00hod. Podrobnosti viz anotace a pozvánka.

28.09.2022
Expedice
Arménie 2021
Týkalo se to nás všech, a ne že ne… Svět se zastavil. Dvacet let dobrodružství od Balkánu po Kamčatku a náhle konec… Nevážili jsme si toho, co máme, přišlo nám to jako samozřejmost… Na začátku roku 2020 jsme překvapeně stáli s otevřenými ústy a docela dlouho jsme nechápali, co se děje. Cesty opačným směrem narazily na neprostupnou zeď. Svět se změnil. Než jsme se stačili vzpamatovat, byl zbytek roku pryč a nám bylo jasné, že naši jubilejní expedici nebudeme moct v onom kulatém roce realizovat. Budeme rádi, když to všichni přežijeme… Nový rok 2021 byl plný naděje a očekávání, ale zrovna v odvětví cestování připomínal spíše léčebný proces pacienta s maniodepresivní psychózou. Chvílemi jsme slavili vítězství nad covidem, načež za pár dnů jsme leželi a bědovali nad svým osudem… Za velmi hustou mlhou, která by se dala krájet a dlouho neměla v úmyslu se zvednout, začala chvílemi probleskávat silueta ženy třímající bojovně v ruce velký meč – matky Arménie. Ach, jak jsme toužili ji spatřit zblízka, navštívit ji v její vlasti, moct vyrazit do hor, na které zhlíží den co den z kouzelného místa nad metropolí Jerevanem… Věřili jsme, neztráceli naději. Tolik napětí, tolik obav, tolik modlení… Stránky Ministerstva zahraničních věcí jsem si umístil jako domovskou stránku ve svém PC. Tisíce kontrol aktuální situace, tisíce změn v pravidlech, tisíce nakažených, očkovaných, hospitalizovaných a mrtvých… A pak přišel podzim a já poklekl před siluetou matky všech Arménů a nevím, proč zrovna ji jsem prosil, aby ještě chvíli vydržela, aby nám dala šanci, než se zase ztratí v mlze… Zavřel jsem oči a doufal… A pak se náhle stal zázrak. Otevřel jsem oči, psal se říjen 2021 roku, pozvedl jsem svůj zrak a vysoko nade mnou stála matka Arménie a hleděla odhodlaným pohledem na z mlhy vystupující siluetu bájné hory Ararat. Byl krásný podzimní den a na vrcholu nad městem Jerevan vyhrávaly kolotoče. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stáli jsme tady spolu, koukali na to hemžení pod námi a užívali si každého svobodného nádechu čerstvého podzimního vzduchu. Byli jsme jako malí kluci. Z ruského kola nad parkem oddychu jsme řehtali na všechny strany jako stádo nadržených koní a mávali jsme všem okolo na pozdrav. Opakovaně jsme se v cestovatelské literatuře dočetli, že se bezpochyby i v tomto podzimním čase budeme procházet po arménských horách v krátkém rukávu a lízat při tom zmrzlinu. Vůbec nám nevadilo, že místo toho se na úvod našeho pobytu rozjela docela ukázková lednová sněhová vánice a platila pak jedině druhá část věty o ledu v ústech, který však padal v tomto případě z nebe… Přestože jeden nejmenovaný horský vůdce sliboval, že v době našich podzimních plískanic je přímo skvělým nápadem si zajet hezky se ohřát do Arménie, i když sněhové návleky jsme přidali do ruksaku spíš jen pro uspokojení strýčka příhody, i když během přejezdů přes 2000 m vysoká sedla to vypadalo, že budeme nasazovat sněhové řetězy, přes to všechno naše klukovská radost způsobovala, že ledy tály těsně před naším automobilem. Úvodní dny přechodu studené fronty, které udělaly největší radost arménským lyžařům, jsme trávili nesmírně plodně a to zejména z pohledu kulturního. Chvílemi to vypadalo, že: „ani jeden klášter nesmí projít“ a po létech trápení se na hodinách dějepisu na gymnáziu, jsme se stali fanatickými milovníky historie. Vyrazili jsme po pečlivě naplánovaném maršrutu a skutečně nás magické arménské chrámy, kostely a kláštery chytly u srdce. Památník Genocidy Arménů a chrám ve Zvartnosu, prokládané čím dál více chutnajícími místními pivy, byly zajímavým úvodem do problematiky. Velkolepé chrámy v důležitém městě Vagharšapat byly jasným důkazem, že Arménie je opravdu nesmírně kulturně cenným místem. U kláštera Chor-Virap se sice nekonaly velkolepé výhledy na, v tomto místě nejblíže Arménii položený, bájný Ararat, ale stačilo se zadívat na druhou stranu a scenérie byly neméně fascinující. Vyvrcholením vzdělávací části expedice byly dva proslulé kláštery – Noravank a Tatev s nejdelší kabinovou lanovkou světa, které nás přesvědčily, že Arménie je skutečnou kulturní pokladnicí Zakavkazska. Zcela nečekaného a velmi příjemného ohřátí se v překvapivě studených dnech se nám dostalo během návštěvy termálních pramenů v Jermuku. Lepší oslavu osobních narozenin i jubilea Goroli, než v podobě rozproudění krve v žilách za pomocí ozdravné koupele v teplých léčivých vodách a pomocí excelentního arménského koňaku, si ani neumíme představit. Poté, co jsme dorazili na hřeben sopečné Geghamy, nám bylo zcela jasné, že se tímto okamžikem přechýlila podzimní expedice do zimní. Sice dole v Jerevanu si hosté kaváren už zase v tričkách vyhřívali kosti na sluníčku, ale zde ve 3000m n.m. to vypadalo jako při dobývání šestitisícovky v Ladakhu. V noci u jezera Aknalich byl vyhlášen zákaz dotýkáni se kovových předmětů anebo jejich olizování. Teplota klesla patnáct dílků pod bod mrazu a tak mě stejně ta lžička k jazyku přimrzla. Tak svěží rána jako během přechodu tohoto nádherného hřebene, jsme zažili naposledy během zimních treků Západními Tatrami. Ze zasněžené krajiny vystupovaly kouzelné kužely sopečných vrcholů a viditelnost byla taková, že jsem mohl pozorovat průvodce na 100km vzdáleném Araratu, jak si zapaluje cigaretu (a to přeháním jen trochu:-). Neodolali jsme výzvě zdolat nejvyšší vrchol, horu Aždahak (3597m), která nás odměnila takovými výhledy, že je z hlavy asi nikdy nedostanu. Nebudu ale lhát, že dlouhodobá existence v krajině sněhu a ledu s teplotami pod bodem mrazu po celý den, nebyla tím, co bychom si přáli dělat celou arménskou expedici, a tak jsme s nadšením přivítali návrat okolní vegetace po sestupu do vesnice Garni pod horami. Opět jsme se z ledových mužů přerodili v kulturní osoby a obdivovali jediný antický chrám na území Arménie a také magickou hru světel v interiéru chrámu Geghard. Přiznám se, že nejenom s pokorou, ale i jistým napětím jsme po pár dnech vyráželi dobývat nejvyšší vrchol Arménie – Aragats (4090m), neboť po tom, co jsme zažili na hřebeni nedaleké a nižší Geghamy, jsme očekávali na střeše Arménie pověstné bílé peklo. Naštěstí zakavkazské slunce pralo zase o sto šest a stejně tak, jak nám před očima mizely plné láhve s koňakem, podobně tak i ubýval sníh na vrcholu čtyřtisícovky. Na Aragats jsme vyrazili od jezera Kari plní nadšení a už zase s tlustou vrstvou opalovacího krému na bílých tvářích. Jen s občasným zabědováním či zasakrováním nad rozbitým sypkým terénem jsme zdárně dorazili až k vrcholovému kříži. Úspěch to byl velký. Podobně jako tisíce Arménů, jsme si při pohledu na dech beroucí pyramidu Araratu naproti přáli, aby tento národní symbol hrdého národa pod Kavkazem, stál na jejich vlastním území… Hodilo by se odpočinout v nižších nadmořských výškách, avšak to je v Arménii docela těžký úkol. Proslulé jezero Sevan, k jehož pohádkově modravé hladině jsme si to posléze namířili, se však třpytí ve výšce přes 1900m n.m. Proto o koupeli v jeho průzračných vodách jsme spíše neuvažovali a soustředili se na mnohé zajímavosti v okolí. Symbol jezera - klášter Sevanavank – nemohl uniknout naší pozornosti, stejně tak i v covidové době nesmírně důležité vitaminové bomby v podobě rakytníkové šťávy, kterou místní ve velkém prodávali na každém kroku. Rozhodně to byla bomba funkční, která však explodovala předčasně v mých střevech. Ale i tak nám, jsem přesvědčen, zajistila, že jsme celý pobyt v Arménii prožili ve zdraví. Co víc si v této obtížné době přát? Okolí jezera Sevan láká krásně uloženými kláštery, které jejich tvůrci zasadily do spektakulární krajiny (např. klášter Hayravank). Skutečnou archeologickou perlou s obrovským významem je rozlehlé pole chačkarů v okolí sídla Noratus. Rčení „to nejlepší na závěr“, platilo i během naši výpravy do Arménie. I když vybrat to nejlepší ze samých úžasných zážitků není vůbec lehké. Poté, co jsme se ocitli v zalesněných oblastech NP Dilijan, kde jsme se pohybovali v nižších nadmořských výškách, se opět vrátil podzimní ráz naší expedice. Dokonce bychom mohli i tvrdit, že jsme se časem vrátili ještě více zpět do období nadmíru příjemných toulek pozdním babím létem. Přitom rozsáhlé hvozdy hrály tisící barvami a vznikala tak dokonalá atmosféra, kterou pravděpodobně myslel onen výše zmíněný horský vůdce, když nás lákal na příjemný pobyt prodlužující léto… Malebné kláštery Haghartsin, Gosh, Jukhtak i Matosavank okouzlily ještě snad více než jejich předchůdci, neboť stály obklopeny pestrobarevnými lesy nebo se ukrývaly v ranním mlžném oparu. Všudypřítomný klid a mír mě přesvědčil, že i na posezónní a k tomu covidové době přece jenom něco bude… Nezapomenutelný přechod přes kýčovitě krásné hory po proslulé Transkavkazské stezce jsme ukončili v pro mě velmi symbolické vísce pod horami Kchahardzan. Po více než dvaceti letech společných cest, kdy se svět okolo nás tak mnoho změnil, jsme se octli v době našeho jubilea v místě, které nemohlo být náhodou. Seděli jsme na prašné návsi plné slepičích hoven před jediným místním obchodem, popíjeli jsme pivo a hleděli na tu ospalou atmosféru zapadlé osady na konci světa. Pod mými nohami spal pes, který s námi prošel celým hřebenem, přede mnou kouzlilo nízké podzimní světlo fotogenické obrazy a zde na dřevěné lavici před magazínem s asi dvaceti různými produkty jsem viděl sedět ty samé zarostlé smějící se borce, co před 20 lety. Náhle jsem nás viděl, jak do sebe tlačíme podobně nedobré pivo před úplně prázdným magazínem na Altaji a smějeme se všemu, co nás napadne… Jako by to bylo včera… „Krásná práce, musíme se pochválit…“

Související informace
(c) Copyright Gorole , gorole@gorole.cz