 |
Balkán byl, je a bude vždy naši oblíbenou destinací a velkou výzvou. Ukrývá kolorit tolika zajímavých míst a každé je přitom svým způsobem jiné. Jedno však mají všechny Jižní země společné - v zapadlých vesnicích pod horami najdete onu prastarou esenci klidného života, kouzlo, které byste u nás nejspíše marně hledali, u nás doma je nadobro ztraceno, zmizelo v běhu času. Navíc se u jednotlivých balkánských zemí přidává (u každé trochu jiným dílem) ta špetka orientálního koření a my se pak (navzdory bohatým zkušenostem ze Střední Asie nebo jiných ještě exotičtějších zemí) často nestáčíme divit, jak ona ta naše "civilizovaná" Evropa umí být pěkně divoká a ne nepodobná místům někde pod hradbami Pamíru či Tian-Shanu.
Tentokrát jsme zamířili do země, kterou bych bez nadsázky označil jako "Malou Velkou" zemi - i když teoreticky byste ji mohli projet z jedné strany na druhou za pár hodin, reálně to nebude možné, jelikož Vás zpomalí až zastaví nekonečný proud zajímavých míst (především krásných hor), které budete cestou potkávat, a které prostě musíte vidět. Je to zcela pochopitelné, neboť hory má země i v názvu - jedná se o Černou Horu... Na úvod jsme vybrali pohoří Bjelasica, již na první pohled zcela odlišné od ostatních skalnatých vápencových hor Černé Hory i všech okolních zemí. Idylické, těm ukrajinským podobné, poloniny přímo vybízí k toulkám po svých travnatých úbočích, údolími mezi malebnými horskými plesy, loukami se stohlavými stády ovcí a po hřebenech s dalekými výhledy. I na nejvyšší horu Crnou Glavu (2139 m) musely nutně síly stačit...
Toulajíc se nadmíru pohodově zemí pastevců si člověk zvykne na povlovný charakter okolních kopců a o to více je pak překvapen, když najednou před sebou, co by přízrak, spatří skalnatý majestát pohoří Komovi, dramaticky vystupující z poklidných lesů a luk. Ten na nás zapůsobil natolik impozantním dojmem, že bylo hned jasné, že "tam nahoře prostě musíme být". Rozmary počasí však způsobily, že se nám to povedlo až po několika dnech, kdy se mystické vrcholky Komovi konečně vynořily z neprostupných mlh a my jsme pohlédli na převalující se mračna pod námi ze špice Komu Vasojevički (2460m).
Jedním z nejpůsobivějších evropských pohoří je zcela jistě Prokletije. V době, kdy jsme sjeli k Plavskému jezeru a poznávali krásy černohorské strany Prokletých hor, nás ani na chvíli nenapadlo, že státní zřízení "Černá Hora" je v tomto kousku země orlů jen velice formální záležitosti a naše tušení, že jsme plynule navázali na naši výpravu do Albánských hor z roku 2009 se brzy ukázalo nebýt tušením, ale holou realitou. Na situaci to nic neměnilo, jenom jsme si oprášili nějaká ta albánská slovíčka a v tomto vzorovém euroregionu se věnovali poznávaní nádherných ledovcových údolí, prolínající se albánské, černohorské a srbské kultury či mezinárodním gastronomickým orgiím. Především jsme sem ale zamířili za vzdušnými výstupy a dech beroucími výhledy ze skalnatých štítů těchto fantastických hor, toliko opěvovaných v průvodcích a teď už mohu říci, že zcela oprávněně...
Černá Hora - malá, ale šikovná - na relativně nevelké ploše najdete obrovskou koncentraci přírodních (a nejenom) zajímavostí a nelze (a my jsme tuto ambici ani neměli) vše během jedné návštěvy stihnout. Přesto však někteří z nás měli v minulosti štěstí navštívit ještě jiná místa včetně kouzelného černohorského pobřeží, proto v nově připravované multimediální projekci, s premiérou na podzim 2016, představíme výběr řady dalších poutavých míst, které zde na fotografiích nenajdete. |