CESTA TAM
Cesta z Karviné do
vesničky Těrskol na úpatí Elbrusu je dlouhá asi 3500 km a my jsme ji různými pozemními dopravními prostředky zajeli za asi 4 dny.
12.7.2002 – „prasátko“
V 6 ráno na nádru v Karviné vyrušili bezdomovce přilepené k radiátoru čtyři
blázni s almarama na zádech. Měli jsme nutkání říct u kasy „Nalčík junior
pas“, ale nakonec to byly jen Michalovce. Ještě jsme si tajně předvedli, kde
máme schované peníze a mohli jsme vyrazit. Rychlík Cheb-Košice měl jako vždy
docela solidní zpoždění a tak jsme stihli až další přípoj do Michalovců. Zde
jsme absolvovali okružní jízdu městem než jsme dojeli na autobusové nádraží
(jede tam MHD 5,6). Na nádru nám sdělil chlápek, že poslední slovenský autobus
do Užhorodu už odjel v 12.30 a další jede zítra. Když viděl můj kyselý ksicht,
tak se mu nás zželelo a vzpomněl si, že jede ještě ukrajinský autobus, ale na
otázku kdy a za kolik, se jen zasmál....A tak jsme vylezli z budovy a hle
– červený Ikarus. Cenu jsme usmlouvali na 100 Sk a milý řidič nám sdělil, že se
pojede až nakoupí – v autobusu jsme byli my 4 a v klidu bez spěchu jsme si projeli všechny hypermarkety v Michalovcích a až potom co
si řidič koupil zmrzlinu a vyzkoušel si bermudy se jelo na trh, kde jsme ještě
tak asi 1 h čekali než posbírá všechny Ukrajinky, které tady prodávají
všelijaké nesmysly. Na ukrajinské hranici jsme poprvé vyzkoušeli, co je to
„prověrka“ – vyhnali nás z autobusu a naše batohy si vyzkoušely jízdu
RTG-tunelem (bohužel i s filmy...). Na druhé straně už čekala Helga (prac.
název...) a hodně ji zajímaly tyčky od stanu (asi jako potenciální bodný
nástroj) a hlavně ešus, kdy se Marián marně snažil vysvětlit k čemu ten
nástroj slouží...
Až
někdy v 18 h jsme byli v Užhorodu – vlak do Charkova odjížděl až ve 23 h,
tak jsme v klidu koupili lístky „PLACKARTNYJ“ za 40 HRIV/os. Nebyl to
žádný problém, vlastně jako už nikdy. Na Slovensku Hřivny nevyměníte (ani na
slovenské hranici), měnili jsme až na ukrajinské hranici. V Užhorodu jsme
dali poprvé ukrajinské pivo OBOLON a sledovali jak ruští řidiči soutěží
v tom, kdo déle je schopný jezdit po tmě bez světel...Řídi se zde heslem:
„Vidět a nebýt viděn...“:-( Vlak měl odjezd – jak už to na východě bývá – úplně
přesně a potom, co jsme se rukama a nohama nějak dohodli s „DYŽURNYM“ a zaplatili
6 HRIV za prádlo, tak jsme mrtví padli „do lože klimatizovaného
transkontinentálního rychlíku“.
13.7.2002
– „UKRAJINA“
V rychlíku
jsme měli 4 místa vedle sebe (resp. nad sebou), což je nesmírná výhoda. Vlak
nejdřív projíždí Zakarpatím, což je opravdu překrásná oblast s řadou
lidových obydlí, vesniček a zajímavé přírody – náš vlak to tudy frčel
v noci, tak jsme viděli PRD, ale nazpátek nám bylo dopřáno... Určitě stojí
za zastávku Lvov a Kiev, kde mají nádraží ve stylu „Bahamy“ , za které by se
nestyděli ani Švýcaři. Při delších zastávkách vlaku (každá druhá) jsme
propadli „babuškové mánii“ a zkoušeli pirohy, zapíjeli to pivem a vůbec narvali
do sebe, co se dalo – obsluha je báječná, vše nám donesou pod nos. Jídla je
všude dost, dnes bych si už jídlo do vlaku nebral. Vlak si to frčí nekonečnými
pláněmi celý den a další noc – pohled z okna je dokonalá psychoterapie –
po čtyřech dnech ve vlaku si připadáte jako dokonalý vládce času, který
rozvážíte po těch nekonečných polích a lukách.
14.7.2002
– „DAVAJ ĎENGI ABO VAS VŠETKYCH POSTRELAM!“
V 5
h ráno jsme dojeli do Charkova na minutu přesně, ale naše nadšení vystřídalo
zklamání: na Internetu (www.poezda.ru) zjištěné spojení MOSKVA – CHARKOV –
NALČIK „ NA UKRAJINU NEZAJEŽDAŤ“. Tento vlak , který měl původně jet v 5.37 do
Nalčíku tam skutečně vůbec nebyl nikde ani zaznamenán. Začali jsme zmateně
pobíhat po nádraží a shánět nějaké spojení – a to se nám, jelikož trpíme docela
velkou jazykovou bariérou – hodně vymstilo. Dostali jsme se do spárů zdejší
mafie (jak jsme si to omluvně zdůvodnili), ale ve skutečnosti to beztak byli
jen náhodní „podnikavci“, kteří využili situace a hodně si přilepšili ke svému
invalidnímu důchodu. Největší chybou bylo, že jsme jim vyklopili kam máme
namířeno a co potřebujeme, no a pak se je už nedalo setřást. Přerostlo to
v dost drsnou hádku, tahali nás násilím od pokladny a málem padly facky
(teda z jejich strany, my jsme měli v kalhotách :-((). Navršovali
cenu z minuty na minutu, až jsme podlehli a oni nás oškubali o co se dalo.
Zaplatili jsme 31 USD/os. za lístek do Mineralnych Vod , kdežto normální cena
za PLACKARTNYJ do M.V. je asi 18 USD – takže trochu rozvahy v jednání a
dopadne vám to lépe!
Kolem
20.h jsme dorazili na ruskou hranici, kde nás čekalo nemalé překvapení –
celníci nám sdělili, že musíme zaplatit 5 USD/os. jako vstupní poplatek – měli
to chytře vymyšlený svině, vzali si Mariána bokem a tam s ním vše
vyjednávali (po tom, co si vzali naše pasy) a tak nám nezbylo nic jiného, než
zase otevřít peněženku. Ptali jsme se pak jiných – nikdo kromě nás takto
celníkům nepřispěl, tak nevím, že by to bylo tím KSiCHTEM??
15.7.2002
– „BYROKRACJA PA RUSKY“
Asi
v 8.30 jsme dojeli do Mineralnych Vod, už ve vlaku jsme se domluvili se
skupinkou horolezců z Běloruska, že nás vezmou do své „maršrutky“ za 275
RUR/os. až do Těrskol – tehdy jsme byli rádi za takové řešení, ale teď už víme,
že nejlevnější a nejzajímavější varianta je jet státním autobusem do Nalčíku a
pak dalším do Těrskol. V Nalčíku je třeba vyřídit povolení ke vstupu do
pohraničních oblastí – vyřizují to „Pohraničníci“ na Kabardinské ulici (je to
asi 1 km od AVTOVAKZALU # 1). Vyřizování bylo opravdu jen pro silné nervy,
čekali jsme tam asi 4 hodiny – jednou na kapitána, podruhé až skončí oběd,
potřetí na kapitána atd. Zde nám hodně pomohli kamarádi Bělorusové. Vhodné je
mít s sebou již z domova předtištěný seznam účastníků se jmény a daty
narození, včetně oblasti kam chcete vstoupit – ušetří to spoustu času a nervů!
Pak jsme si ještě prožili malou aféru s OVIREM – řidič maršrutky nás tam
s velkým přemlouváním zavezl (je to fakt velké město), na místě nám bylo
řečeno, že máme smůlu a že razítko dostaneme v TYRNAUZ (registrace
cizinců, OVIR – „cizinecká policie“). Na zpáteční cestě našeho řidiče bafly
švestky a vzali mu papíry – takže atmosféra v autobuse výborná, řidič
jenom lomil rukama, Bělorusové radši spali a nám se třepaly prdélky... Až asi v
15.30 jsme odjeli do Těrskol – je to asi 120 km a cesta trvá asi 2h. Karakoram Highway je podle toho hovno – cesta po letošních povodních dopadla katastrofálně,
takže se jezdí cestou necestou, ale jezdí se. Řidič to v baksanském údolí
moc neznal a tak nás zavezl až pod Azau, byl navíc napruděný z těch papírů
a tak po dlouhé hádce inkasoval 1300 RUR za všechny a 3 Radky k tomu, no
comment... V Azau je pěkné místo na spaní, ale najít ho je umění, nám
cestu ukázali zdejší pohraničníci (je to od dolní stanice lanovky směrem dolů
k řece za „buňky“). Zde jsme se seznámili s Poláky, kteří nám pak
další den pomohli s OVIREM. Konečně jsme byli na místě – uběhlo asi 3500 km a plné 4 dny. Hurá do hor !!!
16.7.2002 – „OVIR“
„Hurá do hor!“ – tento nadšený výkřik jsme museli ještě o
jeden přesunout, protože nám chyběla registrace na úřadě „OVIR“, pro kterou
jsme se museli vrátit do 60 km vzdáleného TYRNAUZ. Autobus jezdí z Těrskol
tímto směrem pouze jedenkrát za den, plus minus autobus v 8.30 od obchůdku
v této vesničce. Cesta stojí asi 30 RUR/os. a trvá asi 1 hodinu,
s agresivní jízdou zdejších horkokrevných řidičů je o zážitky
postaráno...OVIR se nachází na jakémsi náměstí s „velkou hlavou Lenina“ (jak
jinak) u hlavní silnice. Díky dobré znalosti ruštiny Jurka z Polska jsme
dopadli až nebývale dobře. Zaplatili jsme pouze oficiální poplatek 50 RUR/os. a
úplatky se nekonaly... (na OVIRu dostanete šek, který jdete zaplatiti do banky,
odkud s potvrzením se vrátíte na OVIR, kde absolvujete pohovor
s náčelnicí...hu, drsná ženská:-) ). Zbytek dne jsme „aklimatizovali“ a
řešili Mariánovy urologické potíže, naštěstí bez nutnosti chirurgického zákroku
:-).
17.7.2002 – „ČEGET“
Podlehli jsme masovým tendencím a vypravili jsme se na
aklimatizační vrchol Čeget-Karabashi (3640 m.n.m.).Navzdory mým předpokladům se žádné procese na vrchol nekonaly, potkali jsme pouze pohraničníky (když si
odmyslím pár alpinistek v lodičkách na lanovce). Vycházeli jsme
z Azau, kde jsme si nechali za 15 RUR/os. baťohy v kamenném hostinci
a nejdřív jsme museli urazit nepříjemné 4 km po asfaltu do Těrskol k hotelu Čeget (zde je mimochodem skvělý trh oblečení např. se svetry vlněnými za 200
RUR). Odtud vede jednoduchá ale fyzicky dosti náročná a monotónní cesta na
vrchol, která nám trvala asi 4h. Odměnou byly fotogenické pohledy na Elbrus na
jedné a Dongozuron a Nakra-tau na druhé stráně.
18.7.2002 – „NA ELBRUS“
Počasí přálo, my jsme byli hrozně netrpěliví a v hlavě
se nám honila pořád jediná myšlenka – dobýt Elbrus. Můj návrh na plnohodnotný
výstup už z Azau , včetně všech hald popele a skládek cestou, byl (fakt nevím
proč..) zamítnut a tak se jelo lanovkou. Vyjeli jsme na stanici MIR (3500 m), odkud se dá pokračovat dál sedačkovou lanovkou, ale to už je podle nás zbytečné, když se dá
krásně brodit půlmetrovým sněhem nahoru...Cena byla v létě 2002 40RUR za
etapu lanovky (čili na MIR=2.etapy – 80RUR). Na Miru je klasická ruská skládka
kolem budovy, jinak krásné pohledy na hlavní hřeben – musíte být ale Akrobat
abyste je vyfotil bez nějakého stožáru či drátu...Z MIRu na PRIUT 11 to trvá
asi 3h (dle zdatnosti), jde se nejdřív po štěrku, pak po sněhu kolem obytných
„boilerů“ povlovně po obrovském platu plus minus na sever. Vodu na PRIUT 11
není třeba brát, je jí tam dostatek. Cesta je bezproblémová, oživí ji pár skoků
přes ledové „potůčky“ a strmý 100 m výšvih těsně před PRIUTEM. Na PRIUTU je zas
opět restaurovaná „chata“ (na místě úplně původní), nocleh zde vyjde na 150
RUR/noc, je zde možno uvařit a posedět v relativním teple, ale jen pro ty,
kteří si to zaplatí – majitel je docela nevrlý, zbytek lidí vyhazuje do kruté
zimy. Jídlo si musíte donést sami, voda se dala v pohodě nabrat. Majitel
si tu udělal velký kšeft, za 200 RUR/os. vás vezme rolbou až téměř do sedla
(asi 5400 m)- využijí to hlavně zdejší lyžaři, čímž deklasují Elbrus už úplně
do polohy podřadného kopečku, což je smutné...Nad PRIUTEM 11 je skalní
hřebínek, kde je pár plácků na spaní – lidé zde spí úplně všude včetně torza
vyhořelého PRIUTU 11 (v r. 1998) a také na Pastuchovských skalách, kde se chodí
na aklimatizaci. Noc nebyla (alespoň pro mě) moc příjemná, mozek jakoby vůbec
„nešel spát“, bylo to jak jít spát po dvojitém kafi.
19.7.2002 – „NA PASTUCHOVSKÉ SKÁLY“
Jak už je zvykem při pokusu o výstup na Elbrus, chodívá se
nejdřív aklimatizovat na malý skalnatý výběžek (kupu šutrů) – Pastuchovy
(Pastuchovské) skály- asi 4690 m n.m,které leží severně od Priutu 11.
Z PRIUTU to vypadá, že je to „za pár“, zde ale platí úplně jiná měřítka,
díky obrovským ledovým platům je vše mnohem dál. My jsme dali cestu na
"Pastuvchovky" za 2 h a 15 min. – trošku jsme to nemohli rozdýchat a
pulsovala nám hlava. Na místě je pár míst na spaní (všechna jsou na sněhu a
nechráněná od ostrého větru, který tu bude asi dost znepříjemňovat bivak). Na
zpáteční cestě se bavíme pohledem a rozhovorem s lidmi vracejícími se
z vrcholu – připadali mi všichni jak po bujaré noční pitce... ještě jsem
netušil, že tak dopadneme taky. Na Elbrusu ten den vysela čepička z mraků,
což znamená hezké počasí a tak jsme se rozhodli už příští noc vyrazit....
20.7.2002 – „DEN E“
Noc před výstupem na Elbrus jsme zalehli už někdy kolem
19.h, u většiny z nás to byl jen pokus o spánek, osobně jsem byl jedině
rád, když „osvoboditel“ zazvonil v 1h ráno. Za svitu měsíčku, se spoustou
dalších nadšenců, jsme vyrazili tak kolem 2.30h směr plus mínus 360 stupňů (na
sever), nejdřív na Pastuchovy skály. Na svazích Elbrusu to vypadá jako o
svatojánské noci, funící světlušky-housenky se předhánějí na širokém sněhovém
svahu a vzájemně si svítí do ksychtu. Sníh byl v tu časnou dobu tvrdý, i
kondičně to do úrovně Pastuchových skal bylo bez problémů, dali jsme to za 2h.
Od té výšky ale pak nastaly problémy (byli jsme nevyspaní, hladoví a ta výška).
Cesta je sice jednoduchá – vyšlapaná, navíc značená tyčemi, nějaké větší
trhliny byly dokonce označené, ale nás asi dostala nedostatečná aklimatizace.
Šlapali jsme z nohy na nohu, sem tam někdo hodil kosu, pauzy byly čím dál
častější. Výstup z Pastuchovek do sedla mezi vrcholy (asi 5400m) nám trval
4h. Od "Pastuchovek" se jde nejdřív přímo nahoru směr východní vrchol
a po asi 500 m se „stezka“ stáčí směr západ a traverzuje východní vrchol u
jeho úpatí a pak ještě 200 m opět směr sever k ruině chatky mezi vrcholy
v sedle. Tady jsme byli už se svými silami u konce, ale touha splnit si
sen byla silnější a tak jsme vyrazili na poslední asi 2 km martýrium. Horská nemoc už nás ovládala o 106 – těch posledních 200 výškových metrů jsme šli
stylem 10 kroků a 5 minut pauza, trvalo nám to na vrchol ještě něco přes 2 h,
no teda nic moc výkon, ale o to tady vůbec nešlo. Nahoře samozřejmě vichřice,
na romantické kochání nebyla chuť a tak jsme vyrazili vstříc dalšímu hororu –
sestupu. Jakmile jsme sestoupili pár výškových metrů, začaly nám praskat
kebule, navíc v rozbředlém odpoledním sněhu jsem ze sebe vyrazili zbytek
sil a za 3-4 h dorazili úplně vyřízení zpátky na PRIUT 11. Byli jsme mrtví,
ale šťastní jako nikdy! V tom fyzickém vypětí jsme ale zapomněli
namazat si ksycht a tak jsme dopadli jak malomocní, ale potěšilo nás, že
Poláci, kteří se mazali 60-kou krémem, dopadli stejně.
21.7.2002 – „SESTUP“
Vstávali jsme až někdy v 9h, sestoupili jsme stejnou cestou
dolů, pod lanovkou až na Azau. Především v dolních partiích, kde už není
sníh, je cesta hodně prašná a nepříjemná – samý popel a štěrk. Poslední stupeň
lanovky byl Krzysztof nucen sjet za 40 RUR, protože si na Elbrusu podvrtl
kotník. V Azau v ledovém pramínku jsme se po pár dnech poprvé umyli a
večer pak si uvařili ve „velkém stylu“ na ohni plnohodnotnou večeři a
rozloučili jsme se s kamarády z Polska.