…Jenže ráno řešíme jiné problémy, než jen neustále špatné počasí, a to zhoršující se zdravotní stav naší výpravy. Proto jen ve třech se rozhodujeme podniknout jednodenní výlet údolím Jarlu, známého více jako přístup ke krásným „Barevným Skalám“. Způsoby, ,jak se dostat na druhý břeh Akkemského jezera, jsou tři: a) Přebrodit ho v místě vyústění v řeku (varianta pro koně) , b) Obejít ho celé (varianta pro ruské nezmary) , c) Přebrodit ho v tom nejširším místě (varianta pro blbce). Ano c) je správně. Vzali jsme boty na ramena a asi nám fakt ruplo v bedně, že jsme se dali na brodění. V kalné ledovcové vodě nelze vidět na dno, a tak zprvu máme v kalhotách a naše brodění připomíná cestu labyrintem. Kdyby nás někdo točil a pak pustil nahrávku zrychleně, tak to bude skvělá pantomima. Po půl hodince se už jako pokročilí „brodíci“ dostáváme na druhý břeh. Nutno poznamenat,že ledovcová voda není žádné kafe, a proto na každém ostrůvku uprostřed jezera děláme malou kulturní vložku. Na druhém břehu se brodíme bažinou až k cestě do vlastního údolí Jarlu. Hory jsou v mracích a tak příliš nevidíme cíl naší cesty-„Barevné Skály“, ale přesto tohle údolí poutá naší pozornost - svěží lesy a hluboké kaňony jej docela odlišují od jiných. Asi 1 hod. od ústí jezera jsme narazili na stanový tábor. Hledáme Čechy z důvodu kontaktu s domovem. Procházíme táborem a trochu bokem stojí jeden stan a před ním se culí holka (odhadem tak 20-tiletá). Poznala, že jsme z Čech a tak jsme byli pozváni na pokec. Ze stanu náhle vystupuje tak dvoumetrový hromotluk, který nás nejdřív trochu ostýchavě jen oťukává, ale brzy sedáme na čaj. Na hodinkách mám 13hod. a říkám si, „času dost, chvilku pokecáme“…

…Nad námi se ale v ten okamžik uzavřela časová smyčka, seděli jsme tam jak Tři Králové a čuměli na toho nového boha, jak vykládá, jak se směje, čas plynul, střídaly se hrnky s čajem, stejně jako témata a názory. Seděli jsme tam jak tři sloupy a zírali,jak ten člověk vypráví, jak je to vůbec možné, že jsme všichni podle něj jenom mrňaví červi. Rozdával tím svým svérázným kouzlem moudra a životní názory a my jsme jen civěli do ohně a klopili oči, kdykoli se zeptal, jestli jsme četli nějakou tu knihu… Okolo pršelo, to zas pražilo slunce, pobíhali členové náboženské sekty a kopali poklady , a snášela se mlha a dusil nás kouř, ale vše bylo jedno , vše bylo někde daleko a nepodstatné. Nořili jsme se do hlubokých myšlenek, do všech krajností, filozofických názorů i úplných pitomostí, čas se už dávno zastavil, jen ty hrnky s čajem a hlty ženšenové („zlatý kořen“, řečený altajský ženšen) vodky pomáhaly odměřovat čas a připadali jsme si čím dál tím víc jako ve snu, jako v ruské zkazce . Asi poprvé, a snad ne naposledy, jsme poznali, co to znamená Rusko, co to je život v té obrovské zemi, kde zítra znamená včera, ne-li předevčírem. Ano, zde se konečně ten čas opravdu zastavil, Barevné Skály zůstaly zahalené mlhou a my jsme se mohli konečně kochat tím neomezeným klidem, tou radostí poslouchat…

…To vše a mnohem více nepopsatelného jsme zažili při tom kouzelném rozhovoru v údolí Jarlu, paradoxně s Čechem a jeho sličnou vílou, nikoli s Altajcem či Rusem, jak by se někdo mohl domnívat. Z časové smyčky jsme vypluli až po pěti hodinách s myšlenkami, jenž se fakt nedají popsat. I ty hory okolo byly nádherné a žádný zážitek toho dne už nebyl tak silný (ani opětovné brodění jezera - komu není rady, tomu není pomoci.)

Po ranních nesnázích se vstáváním vyrážíme směr Akkemská stěna-na tzv. Tomské Stojanky (podle průvodce je to 6-8 hod). Dopoledne počasí přeje, a tak plní optimismu kráčíme po nepříliš pohodlné cestě po kamenech morény. Jde se nejdříve po pravé straně jezera až k železnému mostu , pak se postupně vchází na morénu na levé straně (východní) ledovce. Držíme se strže blíž k řece - cesta má být pohodlnější - i tak je to makačka. Cestou jsou tak dva místa na spaní , asi 2 hod. pochodu od alplagru Akkem. Po moréně docházíme až k ledovci a stále se držíme jeho levého okraje. Takto obcházíme ledopád. Od něj je to ještě asi 1 hod. pochodu na Tomské Stojanky. Celkem: Akkem-T.Stojanky-7 hod. Stojí tam bouda pro cca 12-15 lidí, s vařičem, záchodem atd. Beztak jsou odtud i hezké výhledy na Akkemskou stěnu, z těch ale nic nemáme. Výstup na sedlo Delone(2b) odkládáme kvůli počasí na další den.

Ráno zjišťujeme, že si na nás počasí zasedlo, sněží, je drsná zima, výhledy nulové…. Vylézt ze stanu se dá až odpoledne a tak se vypravujeme směrem na sedlo Delone jen tak nalehko, „s vercajkem“ a s myšlenkou, že budeme trénovat jištění na ledovci. Na výstup už není ani čas, ani počasí. Děláme pár délek a zjišťujeme, že to připomíná spíše komedii, a chybí nám jisté části výzbroje. Nicméně čekáme na příznivé počasí.

Ráno se rozhodujeme vzdát se definitivně snahy o dobytí Běluchy. Počasí je svérázné, od začátku naší expedice jsme nezažili jediný den, aby svítilo slunce bez nějaké té přeháňky. Rozhodujeme se pro sestup k jezeru Akkem, brzy zjišťujeme, že jsme udělali dobře - obloha se opět zatahuje a začíná pršet. Cesta je krajně nepříjemná - asi 2 h šlapeme po nestabilním lavinovém suťovisku, kde i ty největší balvany lehce ujíždějí pod nohama a my jen tupě šlapeme do prázdna (další z řady důkazů, že se jedná o geologicky mladé pohoří). U jezera jsme za 4h 15min. Náš okatý známý nám vyzvedává tašky z vlhkého sklípku, za úschovu platíme 50RUR. Pak si říkáme o razítko do Maršruty (doklad, který jsme dostali na Bělorusko – Polské hranici, v němž máme uvést místa našeho pobytu ), dosvědčující naší přítomnost v táboře Akkem, to vše kvůli naší promarněné registraci na OVIRu. Připomíná to spíš sbírání razítek na turistických chatách v Beskydech. Valnou úřední hodnotu toto razítko asi nemá…Uvidíme, co řekne milice…Potom, co snížíme cenu chleba smlouváním o 5 RUR, se ptám zdejšího šéfika, jestli bychom nemohli letět helikoptérou do Aktru… Bere to jako dobrý žert. Navečer děláme poradu a pak se přesouváme směr sedlo Karatjurek, přes které se chceme přehoupnout do údolí Kučerly. Asi 30min. cesty od meteostanice vzhůru nacházíme místa na spaní s kýčovitými výhledy na Běluchu i Barevné Skály. Marian vaří se sysly v tanku hrách - to budou šupy…

Po ránu se nechce z vyhřátého klobouku Bobku ani Bobkovi. Vyrážíme strmě k sedlu Karatjurek až v 10h .Asi 3h nám trvá výstup až nahoru, cestou nás předbíhají plně naložené koně, my propadáme na úroveň plně naložené muly. Ze sedla krásný kruhový výhled. Chceme ke Kučerlinskému jezeru a tak nesestupujeme ze sedla dolů podél říčky Tekeljušky, ale chystáme se traverzovat jihozápadním směrem k jezeru. Netušíme, jak velká prdel to bude. Nejdřív drsná cesta ruského typu - sutí přímo dolů bez serpentin. Pak se terén lepší a začínáme si libovat a kochat se krásou údolí. Náhle, z ničeho nic, se před námi zjevuje ženská pokročilého věku i zjevu. Na první pohled mi na ní něco nesedí. Co, to mi dochází, až už je pozdě. Ta čarodějnice, dokonalá mistryně svého řemesla, nás proklela pro zbytek sestupu. Posílá nás po široké cestě, aby se ta po chvíli ztratila v porostu vrbek a zakrslých bříz. A břízy a vrbky, ty potvory pokroucené jsou s ní smluvené a dělají všechno pro to, aby nás dostaly. O dokonalou psychózu se postará déšť a ještě ji doplní ztráta průvodce. Marian dostává pochvalu před nastoupenou rotou za jeho kopii. Konečně vidíme jezero. Na počest pijeme poslední doušky vitacitu. Kletba ale ještě stále působí, protože se na nejbližší hodinu až dvě ztrácí jakékoliv známky po vodě. Docela nás to vyvádí z míry , obzvláště když sto metrů níže šumí Kučerla a my se brodíme v bahně. Krásný paradox! Krzysztof propadá deliriu tremens a neustále opakuje tutéž větu. Marian zapíjí žízeň tatrankou. Nálada v mužstvu se zhoršuje, vznikají různé návrhy, co se dá vypít - tuk z konzervy, moč…Nakonec, už úplně zoufalí, nacházíme vodu. Krzysztof ji snad vydupal ze země. Chlastáme jak velbloudi. Nakonec nám cesta ke Kučerlinskému jezeru trvala asi 9-10h. Ale ty pohledy za to stojí, Kučerlinské jezero je, dle našeho názoru, krásnější než Akkemské. Hladové žaludky zazdíváme chlupatými knedlíky…. Zkouším i rybařit, ale splávek i s háčkem končí na dně jezera. Kolem jezera je spousta míst na spaní.

Sestupujeme dolů údolím Kučerly, je opravdu malebnější než Akkemské. Za vidění stojí vodopád, asi 1,5 h cesty od jezera, kousek od odbočky k říčce Tekeljuška.(2h). Zde bychom došli, kdybychom ze sedla Karaturjek sestoupili jednoduše dolů za nosem. Už potřetí potkáváme skupinku trekařů s průvodcem Andrejem. A už potřetí se s nimi loučíme, jakoby odcházeli na smrt, trošku to vypadá srandovně. Stezka je celou dobu bez problémů a na rozdíl od Akkemu vede většinou z kopce bez prapodivných stoupání a klesání. Za 6h. (vyšli jsme ve 12h.)jsme u hezké chajdy (srubu), kde strávit noc bude zajisté velmi idylické, jak zjišťujeme po nakouknutí dovnitř. Krb, petrolejky, lůžka tak pro 15 lidí a je to zadarmo! Správnost našeho rozhodnutí zůstat na místě potvrzuje liják se sněžením, který se po hodině rozjíždí na plno. Ještě pohádkovější, se nám poustevníkům, zdá naše bydlení, když se ve dveřích objeví jedna sličná děvuška, pak druhá, třetí, čtvrtá - hned nám lépe chutná a i holky jsou docela upovídané. Ale brzy se ve dveřích objeví boss, předvede nám,jak je jazykově vzdělaný a začne si svůj harém hlídat. Holky nějak umlkly a my jen čučíme, jak boss dělá kliky nahý do půl těla. Během večera se nás v chajdě shromáždí tak 25 lidí, takže je docela rušno, a příchozí promočené slečny předvádějí ty části těla, o kterých se domnívají, že jsou nejhezčí…A my klopíme zrak způsobem, o kterým se domníváme, že je nejméně nápadný…

Ráno nadílka ( a nadělení) pokračuje. Ne, že je mokro, ale i sněží, a tak se vrcholky hor (i těch nižších) noří pod bílou čepicí ... Zajímavé je, že sníh netaje ani za týden - dovídáme se , že takový jev v červenci ani pamětníci nepamatují. Naše cesta dolů je horor, ve sněhu a v dešti, boty dosahují nejvyššího stupně „promočenosti“ a naše nohy dle toho vypadají. Z cesty dolů moc nemáme,všude plno bahna po tom, co se řeka rozlila. V Tjunguru jsme za 5 h. Z turbázy „Vysotnik“ se telefonicky ozýváme vystresovaným rodičům (40RUR/min,), děláme nákup, včetně menšího faux paux s dědou Altajcem, kterému pro dobré oči platíme trochu víc za brambory s okurkami než bylo nutné. Štěstí se na nás usmálo - dozvídáme se, že o půlnoci přijede maršrutka s turisty z Bijsku a že nás řidič vezme hned na otočku přesně tak, jak jsme si to vysnili - do Kuraje - východiska k táboru Aktru v Severočujském hřbetu. Jsme opravdu rádi, nikdy by nás nenapadlo, že to půjde tak hladce, jelikož když člověk koukne na mapu, tak přesun Tjungur - Kuraj vypadá přinejmenším drasticky ((je to velká oklika ( cca350 km), která by byla vcelku zbytečná, kdyby existoval zbývající úsek cesty mezi Tjungurem a Čujským traktem)). Z té radosti pořádáme žranici v místním ajlu - restauraci. Zkoušíme lepjošku, maso s kartoškou za 30RUR, zapíjíme to čajem, a když dochází peníze, tak si nesčetněkrát necháváme nalít vroucí vodu a pijeme litry kafe, až nám oči lezou z důlků. Snažíme se hostinu natahovat, když nám holt mašina jede až ve tři ráno… Zjišťujeme, že nám zdegenerovalo centrum sytosti v mozku , byli bychom schopni spořádat neskutečná kvanta jídla. Altajka však bohužel zavírá krám a my se přesouváme na Vysotnik. Zde již po čtvrté potkáváme Andrejovu skupinu, tentokrát se však přiblble na sebe netlemíme, ale konečně rozumně kecáme a drbeme vše možné.

S maršrutkou to přece jen nebyla bouda a už v jednu nasedáme v „mašynu“. Zprvu se jen bavíme při pomyšlení, že ruští maršrutkáři nehledí na nějakou bezpečnost jízdy, a když slyší „děngi“ , tak nespí třeba týden. Jak přibývaly kilometry, tak nám úsměv na tváři tuhnul. Jsme dost podezíraví, jelikož vše se nám zdá příliš levné, rychlé, jednoduché.. Z každým pohybem řidiče saháme po kapesních nožících a tvoříme hororové scénáře, kdy a kde nás rozkrájí na kousky . Naše pocity ještě upevňuje řidičovo neustálé naléhání ,ať už jsi jdem lehnout… Tyto životní problémy jsou vystřídány ještě podstatnějšími: náš „voditěl“ má za sebou cestu z Bijska (asi 8h.) a teď s námi ještě plánuje nějakých 10h cesty. Pak chce na otočku vézt ještě někoho z Čibitu hned zpátky do Bijska. Prostě dábel-Robocop, však podle toho taky vypadá: kruhy pod očima až ke kolenům a do řeči mu zrovna taky není. Brzy při pohledu na náš vůz zjišťujeme, proč byla cena relativně nízká. Tento ďábelský stroj nevytáhne víc než 90km/h, ale to při aktuálním počasí a stavu řidiče je spíš k užitku, než na škodu. Tu noc padla samozřejmě hustá mlha. Řítíme se do nekonečných serpentin a srázů, je vidět tak na metr, ale to nevadí, řidič má stejně zavřené oči. V autě je docela kosa, smrad z cigár, které náš satan hulí jednu za druhou. Pohled přes přední sklo nám nedovoluje usnout. Rozbahněná cesta , řidič strhává volant z levé strany na pravou, z části aby se vyhnul dírám, z části protože ho bere spaní o sto šest. Už nad ránem, na vrcholu své zřízenosti, nám připravuje nervy drásající scénu jako z akčního filmu: otevře okýnko a celou hlavu drží pár minut venku na ledovém větru, přitom mu ale volant škube z leva doprava a zpět, a naproti se právě řítí plně naložený Kamaz, no prostě jsme po… , ale řidič je v klidu a zpívá si. Nakonec to ale kolem šesté vzdává a dává povel k „zalomení“ na půl hodiny. Škodolibá náhoda tomu chtěla, že mi po 15-ti minutách pípají nechtěně hodinky budíček, drak vyskočí jako opařený a jízda smrti pokračuje. Ráno už je to lepší, dokonce si s námi i povídá. V Čibitu (asi 30 km před Kurajem) na nás ale zkouší, že dál za těch 500 RUR/os. nejede, a že do Kuraje musíme připlatit. Domlouváme se na 500 RUR navíc a on nás bere až 8 km za vesnici Kzyltaš, kde je most přes řeku Totě (asi 10 km od Kuraje směr Aktru). Takže přejezd nás doposud stál 625 RUR/os., asi 9-10h. a spousty nervů a zážitků…