Od minulého večera se známe s trojicí chlapíků z Krkonoš, dva z nich jsou členové horské služby a jeden, Jirka, je dokonce náčelníkem. Nesměle navazujeme známost, netušíc, kolik toho ještě spolu užijeme a že ještě nějaký ten pátek budeme mít společnou cestu. Dnes vyrážíme na další čtyřtisícovku - Pik Učitěl (4517m), který by nás měl „naučit“, jak pak na královnu Koronu. Má to být opět aklimatizační vrchol. Jakmile však slyšíme slovo „aklimatizační“, ježí se nám kůže na těle, jelikož toto označení, které měl už i předešlý Pik Pioněr a Pik Box, se stává synonymem pořádné makačky s výsledným totálním fyzickým vyčerpáním.

Ráno sice vstáváme už v pět, ale necháváme se zmást mlhou a mraky a proto odročujeme budíček na pozdější dobu, nevěda, že to není třeba, protože mlha se brzy rozestoupila do úplného azura a my jsme jen lapli pořádné zdržení. Kluci z horské vycházejí asi hodinu před námi - jsme rádi, aspoň najdeme lépe cestu. Jde opět o výstup suťovými poli, tentokrát však povětšinou mnohem stabilnějšími nežli minulý den, sem tam se mihne dokonce i stezka. Jelikož jsou prázdniny, kategoricky sereme (s prominutím) všichni na učitele, což předvádíme cestou velmi názorně – každý z nás v jiné výšce, ale všichni vydatně....

Horní partie cesty vedou sněhovým terénem, ale celý výstup, včetně těchto úseků, je technicky jednoduchý, snad jen náročný na kondici a taky už tady působí nadmořská výška. Je to na nás poznat – ke konci výstupu chytáme krizovku jak vyšitou. Ale přece dorážíme s časem 4,5h, což není tak špatné. Bohužel viditelnost je opět nulová, zamrzí to, jelikož z vrcholu Učitele by byl pohled na Aksajskou podkovu určitě úchvatný. Místo toho běháme s vlaječkou po vrcholu a s nataženou spouští čekáme, jestli se na pár vteřin mraky rozestoupí nebo ne.  Nakonec jsou z toho 2 mlžné fotky, ale my jsme na nich vysmátí a spokojení. Bodejť by ne, když se nám podařilo zdolat tak vysokou mrchu a to v docela dobrém čase. Sestup bereme věru ležérně, v době, kdy kluci z horské už vyvařují na Račece, my ještě intenzivně diskutujeme v suťových svazích. Byl to hezký výstup a teď jsme snad na Koronu dobře aklimatizovaní…

Počasí se stává tak stereotypní, že není problém ho s přesností na hodinu předpovědět. Ráno je krásně, během dopoledne se postupně zatahuje a od Biškeku valí hustá mlha, která, jak huňatá deka,  přikrývá dokonale údolí a pak i hory a suverénně tak znemožňuje orientaci a výhledy. Ráno si lebedíme, sušíme věci na sluníčku a až někdy ve 12 h vyrážíme na Koronskyje Nočevky, což je bivak a východisko na Pik Koronu.

Chlapci z horské mírně v postupu vedou, což se nám náramně hodí, jelikož nám hezky prošlápnou cestu přes ledovec. Ten je třeba křížit 2x, nejdřív na levou (orograficky) pak zpět na pravou(or.) stranu - obchází se totiž „skalní roh“, kolem kterého se ledovec obtáčí příliš prudkými splazy, než aby se tudy dalo projít. Cestou tímto mírně nebezpečnějším úsekem se vážeme, trhliny prosvítají dost často, ale při cestě zpět, asi  hlavně z lenosti, na to prdíme. Cesta na Kronskyje Nočevki nám trvala 2,5 h. Nočevky tvoří „hotel“ Korona, označený nějakým šprýmařem pěti hvězdičkami, které nejspíš označují počet týdnů (ne-li dnů), které jsou této boudě ještě souzeny, nežli se v prach obrátí… Jak jinak si lze totiž vysvětlit, že tato nepodařená unimobuňka vypadá jako podvodní doupě vodníka Česílka – to jak děravou střechou tečou docela hustě vodopády z tajícího sněhu. Takže cimra je skrz naskrz promočená, nahnilá a ještě k tomu nakloněná na jeden bok, což vytváří během jídla konzumovaného v jejím nitru zvláštní pocit žaludeční disharmonie, jakési poslední večeře na šikmé ploše… Takže bouda je tak dobrá pro srandu králíkům a k tomu ještě vožralejm. ( Kdyby byla na tom lépe, tak by mohla být výborným místem pro bivak 8 lidí).

Raději volíme jistější střechu nad hlavou a stavíme stany na šutrech opodál – no, žádný komfort to není, ale aspoň je to v suchu a na rovině. Korona se už na nás shora usmívá, jsme z toho celí nervózní. Tak zítra se uvidí, kdo z koho......

Ráno se nechceme nechat zahanbit před klukama z horské a proto vstáváme už v 5h, abychom s přehledem vyrazili před nimi. Nejdřív to vypadá, že jsme opravdu rychlí borci a že kluci zaspali – kolem jejich stanu nikde nikdo, ticho tichoucí, jen ranní vánek si pohrává s kotvící šňůrkou… Hmm, asi je půjdeme vzbudit.... Avšak… Někdy uprostřed naší snídaně se jejich stan zatřepal, někdo bleskově škrtl zipem a najednou z toho zdánlivě spícího stanu vymašírovali hoši z horské už v plné polní, s baťohy na zádech, i pohorky už měli na pentlu zavázané a s úsměvem na rtech zahekali „ dobré ráno“ a jako tornádo se prohnali směrem k ledovci Korona! Ufff… Do prdele, tak to je teda rychlost! To bylo na nás trochu moc. Začali jsme zmateně pobíhat a snažili jsme se, co to šlo, naše balení urychlit. Stejně jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním....

První část výstupu tvoří cesta po ledovci Korona. Od Nočevek až vlastně nad velkou trhlinu pod sedlem mezi věžemi postupujeme bez navázání po jednoduchém ledovci s minimem trhlin, jen se pravidelně střídají strmější úseky s těmi povlovnějšími. Jde se nám skvěle. Nejenom že nám kluci prošlapali cestu, tak i slunce nám dnes fandí a zatímco si krásně vystupuje na azurovou oblohu, my si šlapeme v příjemném stínu až téměř do tří čtvrtin cesty. Pod skalní stěnu jsme to zvládli za 3-3,5h. Koncová část do sedla mezi věžemi ( asi 4 lanové délky) je dosti nepříjemná – jednak strmostí svahu (+-45 st.), ale hlavně natečeným na skálu ledem, který dělá svah špatně proniknutelným pro mačky a tím pádem je třeba se jistit, nejlépe ledovými šrouby. Nějak jsme vyšli ze cviku, takže nám ty poslední 3 délky do sedla trvají nekonečně dlouho (1,5h :(( ) V době, kdy konečně dorážíme do sedla, jsou hoši beztak už zpátky na Nočevkách. Nicméně čekání na „volné lano“ ( někdy hodně dlouhé – to čekání , ne to lano) je ideálním momentem ke kochání se pohledy na okolní hory a ledovce. Vpravo je to drsně vyhlížející Pik Iziskatěl, nalevo Pik Semjonova Ťanšanského, za zády celá Aksajská podkova. Viditelnost byla celý tento den ideální a proto i ty výhledy byly úchvatné.  Ze sedla mezi 2. a 3. věží ( tedy ne jak doporučuje Kleslův průvodce mezi 1. a 2.) jsme už za pár minut dosáhli vrcholu. Zvolili jsme tuto stranu, jelikož dle rady kluků byla skalní část výstupu tudy snazší.

Na štítu zavládla velká radost, ne- li euforie! Na plácku metr krát metr jsme jako pomatenci pobíhali s expediční vlaječkou a fotili se na jednu, druhou, třetí ...... stranu, ve třech, po jednom... no prostě byli jsme šťastní! O pokoření této nádherné dominanty jsme tajně snili už doma, ale že to opravdu dokážeme, jsme spíš nevěřili. A teď to byla pravda – druhý nejvyšší vrchol Kyrgyzského hřebene jsme měli pod nohama! Z vrcholu se naskytly překrásné panoramata na celý Kyrgyzský i Terský hřeben, ba viděli jsme i nekonečné pláně Kazachstánu a úplně v dáli ostré štíty Pamíru. Skvělé zadostiučinění po  všech těch vrcholech v mlze v minulých dnech. Až jsme se dosyta nakochali, čekala nás ještě cesta dolů, a jednoduchá určitě nebyla. Spíš ještě náročnější – hlavně ta exponovaná část nám vzala zase tak 1h. Zbytek sestupu už proběhl bez problémů a trval asi další hodinku. Kluci už na Nočevkách nebyli, sestoupili na Račeku, nám se to povedlo až po 3-hodinové přestávce na „pršení“. Krásný den!

„Na vavřínech“ jsme spali až hluboko do dopoledne. S kluky z horské jsme už dobří kamarádi, zjišťujeme, že mají podobné, ne-li stejné plány jako my, takže pár příštích dnů bude kyrgyzskými horami zaznívat nejen slezské nářečí, ale i čeština. Hřejivé paprsky slunce nás pomalu ale jistě vyháněly z našich „jurkovičových“ jurt a my se ležérním krokem vydali na sestup dolů do údolí Ala-Arča. Stezka nejdříve padá morénou dosti strmě, ale pak přechází v povlovnou část zeleného údolí Ak-Saj. Tuto horskou perlu zdobí tisíce květů, zoravové a jalovcové háje, nad hlavami padá do hlubin vodopád Učitěl a dole v údolí Ala- Arča se třpytí stříbrná stuha ledovcové řeky ztrácející se někde v hustých jedlových lesích, někde tam, kam oko nedohlédne.... Kráčíme slunečným odpolednem, do zad se nám opírá asijské slunce a je nám dobře, jsme šťastní... ( No asi je třeba dodat, že motivačním prvkem bylo pivo, které mělo zanedlouho svlažit naše hrdla). Asi po 2 hodinách jsme dosedli na lavičku u prezidentské jurty v táboře Ala- Arča, v klidu relaxujeme znavené nohy, když v tom přiběhne schvácený Tomáš z horské, pěna u huby, oči mu svítí, jak mořskej maják a zaheká: „Ty vole, dole v baáru je vodka za 40 korun. Poďte!“

A zde se stala chyba.

Osudná.

… Slunce ještě bylo vysoko na horizontu, když jsme, co by cowbojové s cepíny proklatě nízko, vstupovali do stylového baáru v hostinci Ala- Arča někde uprostřed kyrgyzských hor. A jelikož do každé hospůdky vedou jen 3 schůdky, neuplynulo ani pár vteřin a už nám milá servírka nosila na stůl příjemně chlazený tekutý chleba. Hoši nelenili a jejich stůl se začal plnit nejenom pivem, vodkou za 40 Kč, ale i různými laskominami zdejší kuchyně. Naše prázdné žaludky začaly řvát jak hladové krávy, s radostí jsme jim začali vycházet vstříc, zalívaje je vydatně vodkou i pivem současně a plně je všemožnými dobrotami...... I odpoledne začalo nabírat na obrátkách, venku slunce plulo po obloze, a v baáru plula, ba přímo bouřila řeka piv a vodky za 40Kč, sklenice hřměly, jak v pivovaru v Nošovicích a kdysi tichá asijská hudba na pozadí, křičela teď z lampáčů jak o život. V době, kdy slunce obracelo svou tvář k západu, já obracel do sebe několikerý plastový stakan s postupně vzrůstajícím množstvím vodky, to jak Michal s Jurou měli ve svým pravicích čím dál větší třes a čím dál více této božské tekutiny se lilo do našich prázdných žaludků a hladiny alkoholu v krvi rostly jako houby po dešti… V době, kdy se slunce už ztrácelo z horizontu, mě se postupně i kluci ztráceli z dohledu, hustá mlha pohlcovala protější konec stolu, Jura s Marianem splývali v jeden velký barevný a vožralý flek a roztékali se po stole a vtékali i pod něj a všichni hulili o sto šest a zapalovali malrlbora od bídísů a bídísy od doutníků a náčelník hulil všechny ty doutníky a  rozmlouval v dlouhé verzi se servírkou a servírka nosila vajíčka a piva a Michal fotil už po dvacáté můj vožralej ksicht a Marian se choulil v rohu a dělal, že nás nezná… Vše se nořilo do mlhy z těch posranejch ruskejch malbáčů a indickejch bídísů a Bůh ví jakejch doutníků a tu ukrutnou kakofonií vožraleckého rusko-česko-slezsko- kyrgyzského hekání přerušovalo jen práskání flaškama od piva, zvonění stakanů vodky a lapání po dechu dusících se nenapravitelných svátečních kuřáků a já jsem se pomaloučku roztékal po baáru a plul jsem v těch hektolitrech vodky a v hubě jsem měl, jako by mě tam někdo nasral a už jsem nikomu nerozuměl, už jsem se jen blbě tlemil a vydával ještě blbější zvuky… Nebyl jsem však sám, všude kolem to byl samej roztečenej vysmátej flek a Michal statečně vše zaznamenával - tolik fotek nemám za celý život, co za tento večer - náčelník obracel stakan za stakanem, mlha houstla, hudba byla čím dál pomalejší, už jsem jen rozeznával obrysy rozjařených těl a Michal fotil a zbytek ustupoval pod náporem přesilovky kyrgyzské vodky. V době, kdy měsíc vystupoval na svou cestu oblohou, my se vydali na naši křížovou výpravu k tábořišti, která však neměla jen 3 zastavení, měla jich aspoň 20 a Michal urputně pořizoval záběry jako fotograf National Geografic, jelikož si nebyl jistej, jestli nás dostatečněkrát zvěčnil… Plazili jsme se po čtyřech, v tašce zásobní vodku na cestu, řičeli jsme jak koně na porážce, maršál Malinovskij by byl dle nás totální abstinent, rozlezli jsme se po celém národním parku Ala-Arča a fotili svůj postup ve výstupu do tábora, aby byly nějaké ty vzpomínky, až budeme velcí… Marian jen běhal a řídil provoz na té šílené vožralecké dálnici, až jsme po vyřešení všech filozofických otázek a vyfocení ještě několika snímků na památku, padli střemhlav do svých stanů, které někdo(?)nachystal....

.... Otvírám pomalu jedno oko, pak druhé. V hubě mám, jak by mě tam někdo nas..... Byl to sen? Zvedám hlavu a vidím, že se mi to asi nezdálo – stan je otevřený dokořán, vypadá, jak by nám někdo proběhl příbytkem skrz naskrz, spíš ne někdo, ale stádo krav. Kupodivu se cítím dobře. Zvedám hlavu a nevěřím svým opuchlým očím: v předsíňce leží místo dvou cepíny tři – co jsme to tady v noci dělali?.... Zakroužím pohledem k mým nohám a musím se pořádně ovládnout, abych neupadl do bezvědomí : na mém zánovním spacáku leží včerejší večeře! Vypadá k nerozeznání stejně, ale už není tak hezky naservírovaná jako včera..... Přemýšlím, kdy to Jura stihl, že o tom nevím. Brzy se probouzí a opětuje mé udivení. Čumíme na sebe, jak vyorané myši a každý tvrdí tomu druhému, že to v žádném případě nemohl být přece on. Asi se nám tady přišel podepsat náčelník. Jako dva detektivové se snažíme přijít na kloub této záhadě. Argumenty obou stran jsou však neprůstřelné. Rozhodujeme se pro konsenzus – prostě jsme vrhli oba a oba taky nastupujeme k potoku – já se spacákem, Jura se stanem.....Byla to tedy jedinečná pařba, takhle jsme se nezřezali ani doma. Brzy gratulujeme k úspěchu i Michalovi, jelikož jeho cepín leží u nás a jeho šavle před stanem. Navíc jejich stan vypadá jako po masochistických hrátkách s bičíkem – vchod je celý od krve – je to následek zbrklého Michalova výskoku ven ze stanu v inkriminované minutě – bohužel zapomněl, že pod stanem je sráz, frknul dolů hezký kotrmelec a rozsekl si přitom prst o kámen..... Sousedé vypadají taky jak po Boží mstě, náčelníka vidíme poprvé až odpoledne. Byl to opravdu živý večer.

Lukáš s Tomášem se nakonec přece jen rozhodnou pro trek údolím Ala-Arča, my však na to prostě ten den nemáme, rozhodujeme se proto pro relaxačně- regenerační den v táboře. Pereme, sprchujeme se v hotelu Ala- Arča za 50 SOM/os a hlavně s pomocí Mariana se snažíme rozpomenout na včerejší odpoledne, jelikož od jisté doby máme v hlavě vitrínu, jak se patří, prostě čisto, výmaz až do poslední stopy. Večer se vracejí kluci – bohužel se jim konce údolí Ala- Arča dosáhnout nepovedlo, je to docela náročná túra na celý den. Večer se u nich objevují příznaky angíny – začínám s aplikací Augmentinu. No prostě takový průměrný den.