Partneři



Karimpex



Ferona



Karviná




Expedice
Altaj II 2012
Je jistou ironii osudu, že až po 12 letech společného dobrodružství se povedlo něco, o čem každý z nás dlouho snil. Vypravit se do nejkrásnějších hor Sibiře a možná Asie vůbec v té nejplnější sestavě, jakou Gorole umí vytvořit - v silné grupě šesti malčikov… Už to samo o sobě bylo velkým úspěchem, neb jsme se konečně aspoň přiblížili úderné síle dvacetičlenných ruských výprav… Mohlo by se tím pádem zdát, že nekonečné prostory tajgy byly poněkud přeplněné zážitků chtivými turisty, zdání však klame, neboť jsme na svou historicky druhou cestu na Altaj vyrazili až koncem srpna a tak jsme neustále slýchávali, že "sčas po sezoně" a přesněji řečeno jsme většinou neslyšeli téměř nic a jen nás obklopoval božský klid a harmonie v energií nabitých a liduprázdných altajských horách… Deset let poté, co nám poprvé altajské počasí předvedlo své rozmary, jsme i nyní měli na vlastní kůži možnost poznat, že své malicherné zvyky nemíní měnit, a že pověst nejvzdálenějšího pohoří od moře na světě a tím výrazně deštivého místa je stále krutou realitou. Počáteční neshody s počasím jsme řešili zvětšením úsilí v rozvoji kulturně-degustační činnosti v kraji, kde naštěstí prohibice nehrozí a přece jenom se dá na dobrou kvalitu vodky spolehnout. Takto idylicky, leč posléze i notně dobrodružně probíhal pobyt na březích Teleckého jezera, největšího jezera Zlatých hor. Adrenalinové momenty plavby (nebo lépe "hopsané") laminátovou kocábkou po metrových vlnách rozbouřené hladiny jezera až na jeho jižní břeh, návštěva vodopádu Korbu či čekání na zklidnění "bolšoj vlny" byly ty nejsilnější momenty ze začátku expedice. Vskutku velkolepě na nás zapůsobil přejezd údolím řeky Čulyšman, nazývaným Grand kaňonem Altaje, se svými skalnatými strmými srázy, množstvím vodopádů, kouzelnými scenériemi i specifickým mikroklimatem, zakončený dech beroucím výjezdem do sedla Katu-Jaryk. Rázem jsme se tak ocitli ve zcela jiném regionu - v Ulaganu - čili oblasti patřící altajskému národu Teleutů a bylo na první pohled jasné, soudě nejenom podle množství kurganů prastaré kultury Pazyryků či složení obyvatel v ulicích, že jsme zase v jiném světě. Na neuvěřitelně malebné scenérie je velmi bohatá nedaleká vysokohorská náhorní plošina plná krásných jezer, kterým vévodí největší Uzunkol. Škoda jen, že počasí se k nám zachovalo vskutku listopadově, nicméně zanedlouho se začalo blýskat (naštěstí ne doslova) na lepší časy. Přesouváme se do sousedního Aktaše, abychom mohli začít realizovat náš druhý smělý plán - přechod hřebene hojně zaledněných Severočujských Bělek. Tento nápad se božstvům mimořádně zalíbil, neb to, co nastalo ve vývoji klimatických podmínek v následujících dnech se bez nadsázky dalo nazvat fascinujícím babím létem a později zlatým altajským podzimem v nejkrásnějších horách Sibiře a Asie vůbec… Avšak nebylo to zadarmo. Hory poznamenané řáděním živlů na jaře nám neumožnily realizovat přechod tak, jak jsme si jej naplánovali, spíše se jednalo o velkou improvizaci v téměř liduprázdných horách. Holt po sezóně v Rusku o pocestného nezavadíš… Za to ty scenérie, hmmm…. jednoduše nádhera, jako v ruské skazce… Však také impozantní štíty Skazky, Mečty a Krasavice vévodily pohádkové krajině v údolí Šavlinských jezer, která patří k těm, jež nelze nevidět. Pokročilá (pod)zimní doba nás bohužel nevpustila do vysokohorských sedel hlavního hřebene a tak jsme modifikovali průběh našeho putování a realizovali originální pochod "podél" celého hřebene Severočujských Bělek. Stali jsme se tak osamělými hosty v opravdovém ráji na zemi - krajina připomínající podzimní Aljašku nám předvedla okouzlující zasněžené štíty, ledovce, modřínové lesy tajgy a barevnou tundru všech údolí hřebene, putovali jsme kolem tyrkysových jezer Karakol a Džangiskol a nemohla chybět také vyčerpávající prašná pouť po mystické Kurajské stepi (historie se opakuje aneb spolek nenapravitelných… ). Téměř povinností během pobytu na Altaji je absolvování jízdy po legendárním Čujském traktu (i my jsme na této road to hell strávili mnoho hodin) a návštěva hlavního města všech Altajců - Gornoaltajska. A jednu z posledních nocí výpravy, kdy měsíc osvítil stylový srub na úpatí Zlatých hor, kde zaplápolal oheň v kamnech, zněl falešný leč veselý zpěv a snovaly se smělé plány, tak tuto noc bych nevyměnil ani za nic na světě… A tak noblesně a velmi symbolicky, jak by se na tak povedenou výpravu slušelo, jsme zapsali poslední tečku za putováním po Altaji a uzavřeli jsme po dekádě mystický kruh osnovaný kolem magických hor uprostřed Sibiře…

Související informace
(c) Copyright Gorole , gorole@gorole.cz